Bez ruk

5.února-ráno

Ahoj jmenuji se Michaela Keringlová a dá se říct že nejsem úplně normální 13letá holka. Narodila jsem se totiž bez ruk. Jo přesně tak, nemám ruce,věc ktorou bere většina mých vrstevníků jako samozřejmost, přitom by bez ní sotva dokázali přežít den.

Naštěstí už jsem si na to, že nemám ruce celkem zvykla. Místo ruk se snažím používat nohy nebo pusu. Jasně, je divný hrát na kytaru nohama nebo si psát domácí úkoly tak, že máte tužku v puse, ale co jiného vám zbývá?

Celých 7 a půl roku mě učila mámá doma a byla jsem totátně odstřihnutá od světa. Proto taky nemám žádné kamarády. Jediný stejně starý člověk kterého znám je moje dvojče Sára. Se Sárou jsme si vzhledově hodně podobné jediný rozdíl mezi námi je že já nemám ruce. Ovšem povahově jsme úplně jiné. Vždycky jsem jí trochu záviděla že má ruce, chodí do školy a má kamarády.

Už mě to prostě takhle nebavilo, být odstřihnutá a tak jsem poprosila mámu jestli bych nemohla začít chodit taky do školy ,že už jsem připravená a určitě to zvládnu. Mámě se můj nápad ze začátku moc nelíbil, ale nakonec po půl roku přemlouvání ho schválila.

No a dnes 5.února jdu poprvé do školy. ,,PÁNI" Jsem vzrušená a nervózní zároveň. Jací budou noví spolužáci? Jak budou reagovat na to že nemám ruce? Zapadnu mezi ně?

Z hlubokých myšlenek a čumění se do stropu mě naštěstí vyrušil budík. Vstala jsem z postele a došla ke skříni ve které mám poskladané oblečení, které si dnes vezmu. Tedy bílé tričko a modré jeany.

Natáhnu nohu a shodím poskladané oblečení na zem (líp se mi pak oblíká). V tu chvíli začne něco škrábat na dveře. ,,Přesně včas Taflíku(Taflík je můj speciálně vycvičení pes a zároveň i nejlepší kamarád.)" Usměju se a jdu ke dveřím. U nás doma nenajdete normální dveře na kliku, máme jen takzvané lítačky do kterých se stačí opřít a normálně projdetete do další místnosti.

Opřu se tedy o lítačky abych je trošku otevřela a Taflík mohl projít do mého pokoje. Potom si sednu na zem k shozené hromádce oblečení a snažím se obléct (Taflík mi s oblékáním pomáhá). Potom když jsem oblečená jdu do koupelny kde vezmu nohou zubní kartáček, sednu si na vanu a čistím si zuby. Není to jednoduché. Musím být hodně ohebná abych mohla pravou nohu používat jako pravou ruku.

Když mám díky noze a zubnímu kartáčku vyčištěné zuby přejdu k bílé poloskříni která je naproti vaně a na které leží můj hřebínek na vlasy. Popadnu ho pusou a jdu po schodech dolů do kuchyně. V kuchyni to užasně voní palačinkami a horkým kakaem.

,,Ahoj broučku připravená na 1.den ve škole?" Povídá máma která stojí u sporáku a dává mi na talíř 3 palačinky namazané domácí jahodovou marmeládou. MŇAM. Okamžitě si sednu ke stolu a hřebínek který mám ještě pořád v puse položím vedle sebe. ,,Dobré ráno mami. Jo jsem připravená." Zakousnu se do palačinky. Bože ta je tak dobrá. Netrvá dlouho a ze tří palačinek nezbyde ani drobeček.

Potom máma vezme můj hřebínek a začne mi plést franouzský
copánek. Kéž bych si ho dokázala uplést sama. ,,Já se hrozně do školy těším." Prohlásím s úsměvem. ,,Tak to teda nevím na co." Vchází Sára do kuchyně s mobilem v ruce. ,, Sáro okamžitě ten mobil polož! Nemůžeš se bez něho obejít aspoň ráno?!"

Jo jo technika. Nic nedokáže víc naštvat mámu než když nás vidí hned ráno na mobilu. ,,No jo ježiš." Schová Sára mobil do kapsy její černé mikiny a sedne si ke stolu.
----------------------------------
Ahojjjjjjky😊 moc, moc, moc se omlouvám že jsem teď dlouuuuuuuuuuho nic nenapsala. Měla jsem takový horší období. Tak doufám že mi odpustíte. Jinak co říkáte zatím na tento příběh? Určitě mi napište názor do komentáře. Budu moc ráda i za kritiku😊. Mějte se hezky. 😘✋

Vaše Deenky_038❤