Mé utrpení

Část 1 bez názvu

Byl to den jako každý jiný, tedy to jsem si aspoň myslela. Kolem mě se dělo spoustu podivných a tajemných věcí, které mě mohli varovat, že se něco děje, ale jako vždy jsem těmto věcem nedávala moc velký význam a jako vždy je ignorovala. Začalo to jednoho deštivého odpoledne. Už se začínalo pomalu stmívat. Pokud si dobře vzpomínám byl zrovna začátek listopadu. Všechny ty barvy, které s sebou přináší podzim byli nádherné a vryli se mi do paměti. Aspoň něco hezkého si z této doby pamatuji. Seděla jsem zrovna na posteli, popíjela černý čaj a četla si jednu z mých oblíbených knih od Stephena Kinga. Za okny zněla meluzína a po mém pokoji se rozléhaly rány, za které mohly větve mlátící do oken pod náporem větru. Spoustě lidem by to mohlo připadat děsivé, ale pro mě to bylo skvělé. Prostředí, které mě obklopovalo mi poskytlo skvělou atmosféru ke čtení hororového příběhu. Lepší už to být snad ani nemohlo. Chvíli na to v pokoji zhasla světla a já se ocitla ve tmě. Na jednu stranu to bylo fajn, od ostrého světla už mě začínali pálit oči, ale na druhou stranu mě dost štvalo, že mi to narušilo můj klid a že budu muset položit knihu a jít se podívat, co se stalo. Nejprve jsem myslela že to způsobila prasklá žárovka a tím pádem jí stačí jen vyměnit. Ale po zjištění, že ani po výměně žárovky světlo stále nefunguje jsem si všimla, že v celém domě nejde proud. První, co mě napadlo bylo zhmotnění nějaké mé hororové knihy. Nad touto myšlenkou jsem se jen pousmála a začala znovu přemýšlet trochu víc s rozumem. Když jsem se podívala z okna k mému překvapení se výpadek proudu týkal opět jen našeho domu. Po těch 17 letech co tu žiju už by mě to mohlo přestat překvapovat. Přece jen je náš dům starý a s minimem věcí, které fungují tak jak by měly, ale to nevadí. Přes veškeré nedokonalosti má náš dům své tajemné kouzlo. Řekla bych že něco jako svou vlastní osobnost, jako by žil svůj vlastní život a pro zlepšení nálady by občas spustil nějaký přístroj nebo tak jako dnes vyhodil pojistky. Nikdy jsem tomu nepřikládala moc velký význam, vždy stačilo jen dojít do garáže a pojistky znovu nahodit, ale tentokrát ro bylo trochu jiné a pro mě i trochu zvláštní. I poté co jsem se pokusila pojistky zase nahodit proud prostě nešel. Dost mě to štvalo. To jsem vážně nedokázala nahodit blbé pojistky i když jsem to dělala už stokrát? Ne, v tomhle to nebylo. Poté co světlo v celém domě několikrát probliklo jsem začínala mít zvláštní pocit, že se kolem něco děje. Tohle nebylo normální. Poté už se světla nerozsvítila vůbec, tedy až do té doby, kdy se vrátil taťka z práce. Když jsem mu řekla, co se tu dělo začal se smát. Nemohl uvěřit, že po tolika letech, co tu žiju si s něčím takovým neporadím. Poté se na ten záhadný problém šel podívat. Když se se znovu rozsvítila se táta vrátil s vítězným úsměvem na tváři a s jeho příchodem se spustila i vlna posměšků a vtipných narážek. Snažila jsem se udržet si udržet naštvaný výraz, ale moc mi to nevyšlo. Po chvíli jsme se oba bavili na můj účet. Zbytek večera byl klidný, plný příjemné rodinné atmosféry. Večer jsem usínala s klidem v duši a příjemným pocitem, který mi přinesl dnešní večer s tátou. Během noci se však stala něco, co mi nedalo spát. Rána, která mě vytrhla z mých úžasných snů plné růžové a sluncem zalitým obzorem mě dost vyděsila. Chvíli trvalo, než jsem se v tmou zahalené místnosti rozkoukala. Poté co jsem rozsvítila lampičku na mém nočním stolku jsem uviděla zdroj té rány. Na zemi ležela kniha. Nebo spíš cosi, co vypadalo jako deník. Obal mě tmavě hnědou barvu, zlatá lemování s nějakými znaky, které jsem nebyla schopna k ničemu přirovnat a staré potrhané listy s římskými čísli. Na první straně bylo něco, co mě nutilo přemýšlet. 24.11.2017. Zítřejší datum. Hlavu jsem měla plnou otázek. Proč zrovna zítřejší datum, má snad někdo z rodiny narozeniny, nebo to je nějaké výročí? Šla jsem s deníkem na tátou a doufala že je jeho, ale nebyl. Trochu mě to tu začínalo děsit. I přes obavy a otázky, kterých jsem měla plnou hlavu jsem si šla znovu lehnou. Ráno mě probral budík. Během noci jsem toho moc nenaspala, proto byl budík v 06:20 ráno dost nepříjemný. Byla jsem na sebe naštvaná, jako vždy jsem si zapomněla vypnout budík, takže jsem do víkendu znovu vkročila špatnou nohou a k tomu ještě v šest ráno. V pokoji bylo chladno, ticho a celkově to bylo takové zvláštní. Měla jsem neustále pocit, že mě něco sledovalo. Snažila jsem se na to nemyslet. K tomu mi napomohl hrnek kávy a ranní dětský pořad. Sice už nejsem malé dítě, ale tohle mi vždy dokázalo zvednou náladu. Z vedlejší místnosti se ozval praskavý zvuk, někdo šel po schodech dolů. Táta byl v práci, takže on to být nemohl. Když do obývacího pokoje vešel táta zaplavila mě vlna úlevy. Ale moment, mám být přece v práci tak kde se tu objevil? Plácla jsem se do čela a začala se smát. Vždyť byla sobota. V klidu jsem dopila a šla se převléct. Jako každou sobotu jsem šla běhat. Uznám, že běhat v sedm ráno je asi divné, ale tak proč ne. Doma nebylo co dělat, takže mi v tom ani nic nebránilo. Když jsem doběhla na kraj lesa znovu jsem začala mít pocit, že mě něco sleduje. Tentokrát to ale nebyl jen pocit. Mezi stromy se pohybovalo cosi jako stín a od stromu ke stromu se pohyboval kolem mě a pořád se přibližoval. I když bych mohla říci, že běhám tempem hlemýždě tak dnes jsem překonala veškeré své hranice sil. Když jsem měla znovu pocit bezpečí cosi se mi otřelo o záda. Po celém těle se mi rozlil chlad, nemohla jsem se pohnou, strach mi to nedovolil, nezvládla jsem víc, než jen stát a čekat co se bude dít. Zavřela jsem oči a vyděšeně čekala co se bude dít dál. Když jsem otevřela oči byla jsem doma. Ve své posteli. Nade mnou stál táta s ustaraným výrazem. Nechápala jsem, co se stalo. Řekl mi, že jsem ráno šla ven a když jsem po několika hodinách nevrátila šel mě hledat. Objevil mě uprostřed lesní cesty, na zemi, promrzlou, s tržnou ránou na noze a boulí na hlavě. Z toho jsem usoudila, že jsem zakopla a nejspíš spadla na kámen. To by vysvětlovalo bolest hlavy a lehce rozostřený zrak. Stín, který jsem v lese jsem považovala jen za výplod fantazie. No dost živý výplod fantazie. Zbytek dne jsem strávila hraní karet s tátou. Asi ho bavilo vyhrávat nad malou holkou. Přes všechny mé prohrané hry jsem i já chtěla hrát dál, nemohla jsem se smířit s tím, že pořád vyhrává. Vydrželo nám to asi tři hodiny a pak jsme usoudili že by byli lepší jít dělat něco pořádného. Tím bylo myšleno, že já si mám jí a on že by se měl začít chystat do práce. Zrovna dneska měl noční a ani jednomu z nás ne nelíbilo, že bych měla být po dnešku doma sama. Když odjel moje zvědavost mi nedala spát, vyrazila jsem ven abych zjistila, co se stalo. Když jsem došla k lesu opět se dostavil nepříjemný pocit toho, že tu nejsem sama, že mě něco sleduje. Byla jsem ráda že jsem na správné stopě, ale zároveň se mě začínal zmocňovat strach. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala k místu kde jsem onen stín viděla a doufala, že se objeví znovu. Už bylo docela pozdě, velmi rychle se setmělo, bylo chladno a zdálo se, že teplota nepřestane klesat. Taková zima byla naposled loni na Nový rok. Ale pořád nebila taková zima jako teď. Tohle určitě nebylo normální a určitě to nebil výplod mé fantazie. Takovou představivost vážně nemá a ani nikdy mít nebudu. Jediné, co má mysl zvládla v tuto chvíli vyplodit bylo co udělám, jestli se tu stín objeví znovu a co všechno by se mohlo stát. Pak se ale kolem stromů cosi mihlo a mě bylo, víc než jasné, co se děje. I přes veškeré své odhodlání jsem se otočila a utíkala pryč. Tedy aspoň jsem chtěla. Ve chvíli kdy jsem se otočila byl stín přede mnou a zvedl ruku směrem ke mně. Vydal jakýsi skřek a poté stejně záhadně jako se přede mnou objevil zase zmizel. Nechápala jsem, co se stalo, ale ve chvíli, kdy se rozplynul jsem začala utíkat. Takhle rychlá jsem asi nikdy nebyla. Je až neuvěřitelné, co vše strach udělá s člověkem. Upřímně ani nevím kam jsem běžela, utíkala jsem pořád v před. Nevěděla jsem, kam běžím, ale bylo mi to jedno. Jediné, na co jsem myslela bylo, že chci pryč z toho děsivého místa. Nejsem schopná přesně říct, jak dlouho jsem utíkala. Neměla jsem přehled o času, místě, kde jsem byla, ani pořádně vnímat okolí. Byla jsem jako bezduchá loutka, nemohla jsem zastavit, nepociťovala jsem nic víc než strach a touhu po útěku. Z ničeho nic jsem zastavila. Nedocházelo mi, kde jsem ani co se děje. Chlad, který prostupoval celé mé tělo začalo střídat nesnesitelné horko. Konečně jsem znovu začínala vnímat okolní svět. Dostavila se únava po celém tom běhu. Okamžitě jsem vyčerpáním padla na kolena. Když jsem zvedla hlavu uviděla jsem náš dům. Nebo spíš to, co z něho zbylo. Na místo domu jsem spatřila hořící peklo, u jehož dveří stál stín. I když neměl obličej zdálo se, jako by se usmíval. Jako by mu dělalo radost moje utrpení. Můj strach nikdy nebyl větší. Snažila jsem se volat o pomoc ale marně. Když jsem se pokoušela křičet z mých úst se vydrala jediná slabika, jediné písmenko. Byla jsem v koncích a obávala se nejhoršího. Spíš, než se obávala už jen nehybně čekala na svůj konec. Stín pozvedl ruku směrem ke mně, jako kdyby na mně ukazoval. Nejspíš to tak bylo. Jeho úsměv byl pořád děsivější a děsivější. Najednou zvedl ruce směrem k ohněm rozzářenému nebi a poté se rozplynul. Nechápala jsem to. Myslela jsem, že tohle bude můj konec, ale nebyl. Hučelo mi v uších. Opět jsem nebyla schopna cokoli vnímat, až na mihotající se světla a siluety postav běžících směrem ke mně. Konečně jsem měla pocit bezpečí. Záchrana. Věděla jsem, že už jsem v bezpečí, že budu žít. Pak už si pamatuji jen tmu, nějaké hlasy, nic víc. Když jsem se probrala byla jsem v nemocnici. Vše mě bolelo, na rukou jsem měla ošklivé popáleniny, nemohla jsem pořádně dýchat. Pokusila jsem se promluvit, ale ozval se jen sípavý zvuk. Bylo mi do breku. Kdosi mi položil ruku na rameno. Byl to táta. Říkal, že vše bude dobré, ať nemám strach, že spolu vše zvládneme. Bohužel já věděla opak. Byla jsem si jistá, že jsem stín neviděla naposledy. Věděla jsem, že když nic neudělám ublíží mi znovu, že ublíží tátovi, i spoustě dalších bude chtít způsobit stejné utrpení. To jsem nemohla dovolit. Po pár týdnech plných strachu ze stínů a tmy jsem konečně mohla promluvit. Podrobně jsem se snažila vysvětlit co se stalo. Všechny kolem varovat, ale to byla velká chyba. Prohlásili mně za blázna. Všichni ode mě dali ruce pryč. Zůstala jsem sama. Byla jsem jen já a můj strach.

Dnes je 24.11.2022. Je to už pět let od té strašné události. Pořád věřím tomu, co jsem viděla. Vím, co se stalo, i když mi všichni tvrdí že jsem blázen. Už pět let přesně na den od doby, co jsem poprvé viděla stín. Pět let, co jsem zavřená v ústavu. Nevím. jak je možné, že jsem ještě schopna počítat dny, týdny, celé roky, veškerý čas, který jsem tu strávila a který tu ještě strávím. Jedinou útěchou je malé okno, kterým se dívám ven. Všechny ty barvy ve mně vyvolávají vzpomínky na to, jaké to bylo dřív. Dřív, než jsem se poprvé setkala se stínem. Na mé bezstarostné dětství, které mi ukradl. Dnes je mi 22 let. Za dva týdny mám narozeniny. Bude mi už 23 a pořád budu zavřená v tomto pokoji. Pořád budu vídat v zahradách ústavu ten stín, který mi vše způsobil, pořád mi bude život utíkat před očima a já s tím nic nenadělám. Vím, že to je to, co si přál. Přál si mé doživotní utrpení, toho dosáhl. Už je ze mě hen bezduchá loutka, čekající až bude konec.