Bez bolesti

Prolog

Když se dozvěděli, že byli požehnáni dítětem v jejím břiše, oba plakali. O miminko usilovali už několik měsíců, takže z téhle radostné zprávy byli neuvěřitelně nadšení. Ona už od začátku vymýšlela různá jména a on hledal ten nejhezčí a nejkvalitnější nábytek do dětského pokojíčku. Už ve čtvrtém měsíci těhotenství mělo děťátko plnou skříň růžového oblečení, protože rodiče věřili, že to bude holčička. Což jim doktorka se srdečnou gratulací i potvrdila. Vše bylo tak, jak mělo. Maminka, Anne, přibírala přesně podle tabulek, všechny krevní testy vyšly na jedničku. Tatínek, Dean, už od konce sedmého měsíce vyšiloval nad myšlenkou, že jeho manželka začne rodit dřív a jejich děťátko se narodí místo sterilní nemocnice se všemi profesionály v ní, někde uprostřed obýváku. Byli prostě přehnaně zaláskovaný mladý pár, těšící se na svého prvního potomka.

Nastal den D, nebo lépe řečeno- den porodu. Anne byla napojená na přístroje, aby si všichni byli jisti, že je maličká ve správné poloze na „klasický“ porod. A byla. Po pěti hodinách a různě frekventovaných kontrakcích byla maminka dostatečně otevřená a připravená přivést svou holčičku na svět. Vše šlo hladce. Manžel svou vyvolenou stále držel za ruku a utěšoval ji něžnými, láskyplnými slůvky. Nepředstavitelná úleva prošla Annyním mozkem, když jí doktor oznámil, že je maličká skoro venku. Žena naposledy zatlačila, zařvala bolestí a pak bylo ticho. Žádný křik. Žádné zvuky, které by napovídaly, že se právě narodilo dítě. Hned po tom, co se holčička narodila, byla předána vrchní sestře. Jedna z praktiků se okamžitě vyřítila z místnosti, hledajíc další doktory. Rodiče neslyšeli nic, co jim doktor říkal. Jediný zvuk, který byli jakž takž schopni vnímat, byla jen krev proudící je jejich uších a to zatracené ticho. Neslyšeli první pláč svého dítěte. Protože tam žádný nebyl.
„…potřebuju, abyste zatlačila,“ uslyšela Anne, ale vůbec nereagovala. Její oči byly doslova jako přikované k místu, kde leželo jejich -její- miminko. Co se to děje? Ptala se sama sebe neustále. Její manžel na tom nebyl o nic líp. I přes svou úctyhodnou výšku neviděl, co se děje s jeho prvorozenou. Slzy mu kanuly po tvářích a jediné, co mohl udělat, bylo zmáčknout ruku své ženy, tiše prosíc ty nejvyšší, aby jeho dítě bylo v pořádku. Mezitím do místnosti vešli dva další doktoři a tři sestřičky, všichni okamžitě míříc k pultu, kde ležel ten malý uzlíček lásky. Po několika dlouhých vteřinách děvčátko položili do vozítka pro kojence a bez jediného slova všichni, až na jednu sestřičku, odešli.
„Co je s mou dcerou?“ Deanovi tmavě hnědé oči se zabodly do sestřičky, která v místnosti zůstala. Anne vnímala jen okrajově, hlavně kvůli bolesti ze šití, ale přeci jen trošku pozvedla hlavu směrem k ženě v zeleném plášti.
„To vám zatím nemůžu říct přesně…“ Zdravotní sestra se chtěla nějak vymluvit, jen aby nemusela říct, co se vlastně děje, ale utrápený pohled rodičů nešel ignorovat. Promnula si kořen nosu a se skeptickým výrazem si prohlédla pár před sebou.
„Skutečně vám nemohu říct, co přesně s malou je. Ale vypadá to na zlomeninu pátého žebra na pravé straně těla. Pediatr s ní šel na rentgen, až se vrátí, řekne vám víc.“ Po tomhle prohlášení odešla i ona. Anne a Dean se na sebe podívali. Jak se to mohlo stát? Můžu za to já? Co jsem udělala špatně? To, a dalších milion myšlenek probíhalo hlavou novopečené matky. Dean se musel přichytit opěrátka postele, protože jeho malá holčička trpí  a on s tím nemůže nic udělat. Sakra, vždyť se jen narodila, jak vůbec může mít něco zlomené? A neměla by právě kvůli tomu, kvůli té bolesti, plakat jakoby ji na nože brali?

Když byl celý poporodní zákrok hotov, Anne převezli do jejího pokoje. Ani ona, ani Dean nemluvili. Oba vypadali -a cítili se- jako oživlé mrtvoly. Jen tupě zírali do stěny a snažili se přijít na to, kde se stala chyba. Přešla asi tak hodina, než se někdo uráčil přijít. Strohé klop klop se ozvalo jinak tichou místností. Následně dovnitř vešel doktor, který by působil sympaticky, kdyby neměl čelo svraštěné do nepěkného, přísně vypadajícího zamračení. Pohledem si změřil oba dospělé a zhluboka se nadechnul.
„Jsem doktor Finnilgen, dětský pediatr. Vy jste manželé Anselovi, mám pravdu?“ Oba pomalu přikývli a s doktorem si vyměnili zdvořilé gesto podání rukou.
„Co je s naší dcerou?“ Optala se Anne a propletla si s Deanem prsty. Doktor Finnilgen uhnul pohledem.
„Nevíme, z jakého důvodu, ale vaše dcera se narodila se zlomeným žebrem. Fraktury v takhle nízkém věku rozhodně nejsou časté a jsou i daleko víc nebezpečné. Malá absolvovala rentgen a následně i sonografii, kde se vyvrátily další možné poškození. Dále podstoupila krevní testy, kde jsme zjistili, že má poměrně málo minerálů, zejména sodík, draslík, železo, křemík a fosfor. Křemík a fosfor jsou mimo jiné minerály, které podporují růst a vývoj kostí, což by z části vysvětlovalo to zlomené žebro. Ty může získat z mateřského mléka,“ se zadumaným výrazem se zadíval na Anne, která přikývla.
„Ovšem zbylé minerály musí dostávat uměle, proto je momentálně umístněná v inkubátoru. Žebro jsme převázali a teď nám už jen zbývá čekat, jak rychle se začne hojit. Chci vás však ubezpečit, že je to jinak krásná holčička a když pomineme tamty nepříjemnosti, je kompletně zdravá.“
Neumíte si představit velikost toho balvanu, který spadnul z hrudi obou rodičů. Jejich holčička je v pořádku. Oběma se v očích zaleskly slzy. Doktor Finnilgen se nepohodlně ošil a přerušil ticho.
„Já vás už nechám o samotě, jen pošlu sestřičku, se kterou proberete další nezbytnosti. Když skončíte, nevidím problém v tom, abyste se nemohli jít na maličkou podívat. Nebojte se, je to silná holka, bude v pořádku. Mějte se hezky a odpočiňte si.“ S malým úsměvem na rtech odešel z pokoje.
Jo, jejich zlatíčko bude v pohodě. Až na těch pár nepříjemností je jejich andílek zdravý. Skutečně, po pár minutách přišla sestřička, Dean si matně pamatoval, že byla jedna z těch, které u porodu odešly s doktory.
„Zdravím, jsem zde, abychom si promluvili o vaší dcerce. Tak na začátek, máte vybrané jméno?“ Sestřička byla vcelku mladá, víc jak třicet jí být nemohlo. Anna zmáčkla Deanovi ruku, ten se na ni podíval a kývnul hlavou. Na jméně se shodli už dávno a s momentálními okolnostmi se hodilo ještě víc.
„Bude se jmenovat Valerie Mirai Ansen,“ hrdě řekl otec. Silný, zdravý zázrak. Přesně to jejich holčička byla. Sestřička jméno napsala na desky, které držela v ruce.
Následně asi půl hodinu probírali další detaily. Malá Valerie bude muset v inkubátoru zůstat minimálně další dva dny a pokud se její zdravotní stav zlepší, bude moct jít do normálního oddělení pro kojence.
„Takže to by bylo asi všechno. Samozřejmě, pokud vás napadnou nějaké další dotazy, klidně se zeptejte. A nyní…myslím, že se na vás těší jeden malinkatý človíček.“

Byla strašně malá, divně červená, z nosu a zápěstí ji vedly nějaké trubičky a celý hrudník měla obvázaný čistě bílým obvazem. Ale pro ně byla nádherná. Jejich dokonalá malá holčička. Oba rodiče nepříjemně štípaly oči, kvůli tomu breku za posledních pár hodin. Ale když se podívali na to malé klubíčko, stálo to za to. Jejich Valerie stála za všechnu bolest světa. Trhalo jim srdce ji takhle vidět, oba se v koutku duše obviňovali, protože jejich dcera byla na světě jen několik hodin a už trpěla. To je něco, co děsí každého rodiče. To, že se jejich dítěti něco stane. To, že se zraní. To, že ho něco bude bolet.