Prokleti Osudem [✔️]

IV.

Iciriny se roztřeseně nadechla a pokusila se zvednout. Neměla však dost sil, a tak se rozplácla na zemi. Potichu zaúpěla. 

Kdyby zůstala tady, na břehu řeky, mokrá a promrzlá, odsoudila by sama sebe ke smrti. Ona však zemřít nechtěla, přestože jí moc možností nezbývalo.

Musela se zvednout. Zaťala drápy do země, napjala všechny svaly v těle a přinutila své tlapky, aby se zvedly. Udělala jeden malátný krok dopředu. Pak druhý. 

Klopýtla, ale podařilo se jí udržet se. Opatrně našlapovala. Bylo jí jedno, kam jde, hlavně aby byla dál od řeky. Postupně rozhýbávala své ztuhlé tělo a přidávala na rychlosti. Z ťapkání se stal krok, poté poklusávání a nakonec pomalejší běh.

Litovala, že studená říční voda spolkla její zaječí kožešinu. Ale zároveň přestávala cítit chlad, takže usoudila, že i kdyby se jí nějak podařilo vylovit ji z řeky, kožešina by byla mokrá a nasáklá vodou, tudíž také těžká, a víc by jí uškodila než posloužila. I když se o tomhle snažila přesvědčit, ta kožešina byla poslední věc, jež jí zbývala z jejího někdejšího domova. Možná to však bylo dobře – oprostila se od všech věcí z minulosti. Hmotných věcí, nutno podotknout. Vzpomínky nelze jen tak vymazat. 

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nedávala pozor na cestu. Najednou do něčeho tvrdě narazila, zakymácela se a skončila na zemi. „Co to... Kde se tady vzal ten strom?" zaskučela, jakmile se jí hlava přestala točit. Pohledem přejela vysoký kmen stromu. Znova se postavila a teď se i rozhlédla okolo sebe. Nikde již nebyl žádný sníh, jen seschlá zelenožlutá tráva.

Chtěla se vydat dále, avšak něco jí zarazilo. Vítr k ní přivál nové pachy a slyšela i hlasy. Byly dva, vlk a vlčice. Nestačila se ani pohnout, když vyšli zpoza houští. 

~

„Myslí si, že na někoho narazíme?" zeptala se zvědavě Starlight, zatímco Firclaer očichával strom. 

„Nevím, ale doufám, že ne," odpověděl upřímně. „To bychom potřebovali – nepřítele hned na naší první hlídce jakožto dospělí!"

Ona však povídala dále. „Ale bylo by to super. Kdyby nás napadli, mohli bychom se s nimi porvat. Konečně bych se rvala s někým jiným, než se sourozenci a členy smečky. Ty bys to nechtěl zažít?" 

„Samozřejmě, že chtěl!" ujistil ji lehce pobaveně. „Ale ne teď. Možná nějakou jinou hlídku." 

Postupovali dopředu a pečlivě větřili. Prodírali se lesem, až se dostali k hranicím. Firclaer označil území a popoběhl za svou sestrou, která stála o něco dál. Šli podél hranic, když se Starlight naježila a zasyčela: „Něco cítím!"

Ohnivý dech se natočil jejím směrem a do čenichu ho udeřil silný pach. „Liška!" zavrčel naštvaně. „Ale ten pach je již starý. Půjdeme dál," usoudil. „Až se vrátíme, řekneme o tom smečce. Bereš?"

„No dobře," souhlasila jeho sestra nakonec. Srovnala s ním krok. 

„Nic to nebude, uvidíš," pousmál se Ohnivý dech. „Taková hlášení bývají častá. A kolikrát někdo opravdu zaútočil? Většinou jen projdou kolem území nebo se zaleknou pachu smečky."

Nejistě přikývla: „Jen nechci zklamat."

Firclaer jí povzbudivě olízl ucho. „Nezklameš! Jsi jedna z nejlepších ve smečce, Star."

Překvapeně se na něj podívala. „Star?"

„To je má přezdívka pro tebe," vysvětlil a zavrtěl ocasem. 

Naklonila hlavu na stranu, ale po chvíli se na něj usmála. „Tak jo."

Zasmál se a popohnal ji dokončit hlídkový okruh.

~

Ledová duše zůstala nehybně stát, stejně jako dva vlci. Oba byli hnědí. Všichni tři na sebe překvapeně zírali. 

„Co tady chceš?" zeptal se vlk. 

Iciriny se napřímila. „Pouze procházím. Nevěděla jsem, že je to vaše území. Máte zde smečku?"

„Ne," odpověděla pro změnu vlčice. „Jsme samotáři. Ale hranice našeho území jsi přece musela jasně cítit!"

„Opravdu!" zavrtěla hlavou. „Nevkročila bych na vaše území, kdybych o tom věděla."

„Lžeš!" vyštěkl vlk. „Jsi vetřelec!"

Hnědý vlk po ní vyskočil a povalil ji na zem. Instinktivně se mu vykroutila a zakousla se mu do tlapky. Zatahala a vlk se rozplácl na zemi. 

Vlčice zavrčela a vrhla se na Ledovou duši. Ta se však nedala a vyskočila na ni. Dopadla jí na záda a zakousla se jí do nich. Pevně se držela, avšak to přiběhl vlk a snažil se Iciriny vší silou stáhnout dolů.

Ona byla mladičká, zato on velký a silný, tudíž se mu podařilo jí celkem lehce shodit. Okamžitě na ni zaútočili oba dva. Kousali ji, škrábali ji. Neměli slitování. 

Už to vypadalo, že ji zabijí. Byla na pokraji svých sil, kožich měla slepený krví a rány jí štípaly.

A pak se to stalo.

Zalapala po dechu, když jejím tělem projel chlad. Nějaká neviditelná síla odhodila oba vlky o kus dál. Vyhrabala se na tlapky a zavrčela.

Její protivníci na ni zděšeně koukali, v očích nevýslovný strach. Ona věděla, proč. 

Kožich nabral modrobílou barvu a z většiny chlupů se stal led. Od čenichu jí stoupala pára. Její oči byly pouze ledově modré. Zavyla a vrhla se na cizí vlky.

Za svými kroky zanechávala sněhové otisky tlapek, které však během chvíle mizely. Skočila nejprve po vlkovi. Zakousla se mu do krku a nepouštěla. Z místa, kam se zakousla, se do vlkova těla šířil chlad a mráz. Pustila bezvládného vlka na zem a vrhla se na vlčici. Nevzdorovala, smrt jejího druha, bratra či přítele ji omámila. 

Hnědá vlčice klesla k zemi. Její poslední slovo bylo tiché, šeptavé, ale Iciriny jemu přesto rozuměla. „Prokletí.."

Iciriny je pustila a o krok ustoupila. Byla zděšená. Právě je chladnokrevně zabila. Pootevřela tlamu, otočila se a dala se na zběsilý úprk. Led z jejího těla zmizel a její oči nabraly klasickou fialovou barvu. 

Uháněla pryč a neotáčela se. Víc, než toho, že zabila, se bála toho, co objevila. Jakou sílu a moc cítila, když jejím tělem koloval mráz.

Zvedla hlavu a zavyla na nebe, na Předky. Proč jí tohle udělali? Kvůli tomu, že při vybírání svého jména měla kožešinu nasáklou krví? 

Prokletá. Ona byla prokletá. Musela být. Nevěděla, co dělat. Bála se sama sebe. Kolem ní se ochladilo a ona vylekaně vyjekla. Ještě víc zrychlila, aby tomu mrazu utekla. Ale ona nemohla, protože ten mráz se jí držel. Ne, nedržel se jí. On vycházel z jejího těla.

Oči jí znova zmodraly, avšak ona na to nehleděla. Nikde nebyl nikdo, kdo by ji mohl vidět. Zanechávala za sebou otisky tlapek, které již nebyly sněhové, nýbrž ledové, ale jakmile se vzdálila, stopy zase zmizely. 

Uháněla krajinou, sama a nezpozorována, jako by před tím mohla utéct.

Nahoře přibližná podoba Starlight. ↑