Ztraceni v oceánu [JungKook]

*21*

Když o několik dní později přišla vymodlená menstruace, tak se mi popravdě docela ulevilo. V životě jsem ji snad neviděla radši. Nedovedu si totiž ani představit, co bych dělala, kdybych byla v tom. Pokud pominu, že jsme na ostrově, kde není absolutně žádná lékařská pomoc v akutním případě, tak co pak doma?

Naštěstí nad tím nemusím přemýšlet, je to zažehnáno, doufám.

„Jak se ti to stalo?" pohledem jsem se zaměřila na maličkou jizvičku, kterou měl na líci.

Nebyla už vůbec nijak zabarvená, což prozrazovalo, že byla už pěkně stará.

„Blbli jsme s bráchou," uchichtl se nejspíš při vzpomínce.

„Máš ještě nějakou? Nevšimla jsem si," dala jsem si vlasy za ucho a líp se uvelebila na jeho těle.

Zase jsme vegetili u klidného moře pod širým nebem. Mohla bych koukat na hvězdy a počítat je do nekonečna, ale mám tady rozhodně něco lepšího ke sledování.

„Ne, o žádné nevím. A co ty? Máš nějaké jizvy, o kterých nevím?" zatvářil se vážně, na což jsem se zasmála.

Jde vidět, že už opravdu nevíme, kam bychom zavedli konverzaci. Vůbec mi to ale nevadí, ráda si povídám o takových blbinách.

„Chm... jen tady," zvedla jsem ruku a ukázala na malou jizvu těsně u podpaží.

„Od čeho?"

„Bylo tam znamínko, ale bylo moc velké, takže muselo ven," vysvětlila jsem prostě.

Znamínek mám docela hodně a slunce tady jim rozhodně nesvědčí.

„Pěkné..." nadzvedl hlavu, aby se mohl lépe podívat, a pak ji vrátil zase zpátky a uvelebil se pohodlněji.

Přes mikinu jsem cítila, jak dlaněmi něžně hladí má záda a boky. Bylo to hrozně příjemné.

„Řekni mi..." odmlčela jsem se.

„Když jsi byl v zábavním průmyslu, taky jsi nosil make up a kontaktní čočky?" napadlo mě naráz.

Jako odpověď mi bylo pokývání hlavou.

„Panebože, nedovedu si tě představit s jinou barvou očí, to muselo být zvláštní," zasmála jsem se.

„Modrá byla moje oblíbená, fanynkám se to líbilo," namítnul.

„Fakt?" pozdvihla jsem obočí, a pak ho hravě šťouchla do tváře.

„Jo, tobě bych se s modrýma očima nelíbil?"

Ihned jsem zavrtěla hlavou v nesouhlasu. Teda... on by byl určitě přitažlivý s čímkoli, ale jeho hnědá je prostě jeho. Přirozeně krásná. Líbí se mi takhle hrozně moc.

„Tvoje vlastní je pěkná. Nechala bych to tak," přiznala jsem teda rovnou.

„A pak taky... je pěkné, když jsme takové protiklady," znovu jsem se uchichtla a on se mnou.

Moje světle hnědá se div nestala blond za tu dobu, co jsme tady. A oči mám světlé odjakživa. Připouštím, že se mi vždycky líbili kluci, kteří byli spíše můj opak. S tmavými vlasy a očima.

„Pravda," zamrkal roztomile, což mě donutilo se sehnout alespoň k jedné malé puse.

Svalila jsem se pak zpátky vedle do písku, jeho ruku využila jako polštář a rozhodla se relaxovat. Chvíli jsme oba setrvali v tichu předtím, než mě napadla jedna otázka.

„Kolik čárek?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na tmavé nebe nad námi.

„Nevím," zamumlal a jeho ruka automaticky přejížděla po mém ramenu.

Vždycky, když vyjela hodně vysoko, téměř až k mému krku, zaplavilo mě příjemné teplo.

„Jak to?" zamračila jsem se nechápavě.

Každý den vyrýváme čárky. Ten strom je jimi prořezaný div ne na skrz. Je sice pravda, že nevíme, jestli je pondělí nebo sobota, ale chtěla jsem mít alespoň o počtu přehled.

„Dneska jsem tam žádnou nevryl," odvětil unaveně.

„Dobře, a včera jich tam bylo?" pozdvihla jsem se na loktu.

Shlédla jsem na něj z vrchu a střetla se s přivřenýma očima, hledícíma někam daleko.

„Nevryl jsem tam žádnou už několik dní, nemá to cenu," nevracel mi oční kontakt, o který jsem se tolik snažila.

„Proč ne?" vykulila jsem oči.

Dělá si teď srandu, že jo?

„Je to jako věčnost, co jsme tady. S každou další čárkou jsem věřil míň, že sem někdo přijde."

Netuším, proč do mě z ničeho nic vešla taková zlost. Jak může, tak najednou, přestat věřit? Jistě, že se odtud dostaneme. Prostě to jen trvá o něco déle. Začínala jsem být nervózní z toho všeho čekání, to ano, ale rozhodně se nesmířím s tím, že tady zůstaneme navždy. Vždyť to nejde! Co bychom jako dělali? Ještě jednou tolik dní, kolik tu jsme a raději bych skočila z útesu.

„Opravdu?" na to jsem se musela posadit.

„Jo, je to zatraceně dlouho. Nejspíš u nás ani nikdo nehledá," napodobil mě, ale stále mi nevěnoval jediný pohled.

„Kookie, jak tohle můžeš říct?" naráz se z tak klidného večera vyklubalo tohle.

Měla jsem chuť se rozplakat.

„Je to pravda, už nevěřím. Nemá to cenu!" postavil se, očividně frustrovaný z toho, že to nechci pochopit.

A taky že nechci!

„Kam jdeš?!" křikla jsem, když se rozešel pryč.

„Nechci se hádat."

„Nemůžeš jít jen tak pryč!" postavila jsem se taky a chystala se jít za ním.

Oprášila jsem si nohy a věnovala moři, které osvětloval měsíc poslední pohled. Zrovna, když jsem se k němu otáčela zády, tak se něco mihlo v dáli.

Co je to? Už blázním?

Možná?

Možná ne?

Zamrkala jsem jednou.

Pak dvakrát.

Pořád to tam bylo. Červené a malé, no podstatné bylo, že je to tam!

Tuším, že jsem chvíli zamrzla na místě z uvědomění si, že je to možná něco, co nás odsud dostane. Pár sekund jsem se nemohla hnout, no pak jsem se rozeběhla za jeho postavou, která mi mizela ve tmě. Málem jsem zakopla o vlastní nohy, jakou rychlost jsem nabrala.

„Něco tam je! Něco tam je!" necitlivě jsem ho chytila za paži a cukla s ním zpět.

„Nech toho!" obořil se na mě.

„Tak se podívej! Bože, podívej se!" násilím jsem ho otočila směrem k moři.

Vím, že už otvíral pusu a chystal se mi vynadat, když se naráz zarazil v pohybu. Tuším, že jeho hlava nechtěla zpracovat tuhle situaci úplně stejně, jako předtím ta má.

Úplně to poslední, co si vzpomínám bylo, jak oba běžíme k vatře a snažíme se ji zapálit.

Prosím, pomoc!

***

Tak že by?

Chcete, aby je zachránili nebo ne? :D