Naděje. Pro některé cizí slovo. Pro některé pocit. Pro některé spása. A pro některé vítězství v boji proti všemu zlému. Ve světě krutosti, násilí, nespravedlnosti, hladomoru, a dalších špatných věcí, naděje znamená světlo k lepším zítřkům. K sebrání odvahy pokračovat v dál, i kdyby se proti vám spikl celý svět. Ke zvednutí meče a boji do posledního dechu a kapky krve. K nastolení dobra, když zlo vládlo dostatečně dlouho. Naděje je pocit, který nám umožní pouhou myslí hýbat stadiony, městy, státy, světy, vesmíry a dokonce i lidskými srdci. Naděje boří hranice nemožného a směje se mu do očí. Naděje je víra k lepším zítřkům.
Bohužel se snadno dá zničit.. Jediné slovo. Jediný pohyb. Jeden čin. Jedna ztráta. A vše je pryč. Proto je tady otázka: kde ji máme brát? Kde se ta magická energie hromadí? Kde, a za jak dlouho nás opět pohltí ta slastná myšlenka svobody? Kdy se nám bude moct zase zdát o tom, že dokážeme neuvěřitelné? Kdy budeme volně létat rovnou čarou k cíli?
Jak získat naději zpět, závisí na spoustu věcích. Záleží na počtu slov, které bylo vyřčeno, na počtu pohybů, kterých bylo učiněno, na počtu činů, kterých bylo spácháno, na počtu milovaných, které jsme ztratili, na počtu síly, kterou v sobě uchováváme...
Nikdy není jednoduché znovu vstát na vlastní nohy, když nám byly podraženy. A někdy tu sílu už nikdy nemusíme najít. Zlomeni světem chodit po kolenou a bát se znovu vztyčit hrdě hlavu. Bloudit životem nevšímajíc si jeho krás. Nechat se unášet časem a už jen počítat kolik dnů nám zbývá. A přesně to ostatní chtějí. Chtějí nás vidět na dně. Chtějí nás vidět trpět. Chtějí se smát naší bolesti. Chtějí ovládnout náš svět a vládnout mu. Chtějí vidět v depresích i naše nejbližší... Podívejme si do duše a pomysleme na naše milované. Necháme dopustit, aby je trápili? Necháme dopustit, aby je ponižovali? Necháme dopustit, aby jim ubližovali? Necháme dopustit, aby dělali špatné věci? Nebo přijmeme všechnu bolest světa, i tu vlastní, a opět se postavíme? Pozvedneme hlavu a podíváme se nepříteli znovu do očí? Beze strachu se utkat se všemi a pokusit se o vítězství? Sebrat odvahu a prolít krev, i svou vlastní, pro naše nejbližší? Jít životem dál spolu se všemi? Užívat si krás života i přírody? Plnit si své sny? Plnit sny našim nejbližším? Neztratit víru v sebe sama? Prožít život tak, jak jsme my vždy chtěli?
Život není jako z filmového plátna! Nejsou tu čáry a kouzla! Žádní elfové, trollové, mutanti, čarodejnice, draci, jednorožci, obři a další mýtická stvoření. Nemůžeš pouhou myšlenkou ovládat lidská těla! Nemůžeš mrtvé znovu přivést do světa živých!... Ne. V našem světě opravdu nepotkáme nic z toho. Ne pod těmito názvy.
Začneme u zrodu naší planety. Nikdo neví přesně jak. Nikdo neví proč. Nikdo neví kde. A jen pár z nás ví přibližně kdy. Co se stalo na počátku? Co bylo před Velkým třeskem? Jak vznikl vesmír? Jak vznikly planety? Jak vznikly měsíce? Jak vznikl život? Kouzlem boží?
Na počátku to byla planeta na které se nedalo žít. Nedalo se na ní dýchat a pevninu tvořily sopky. Nikdo by si nemyslel, že jednoho dne bude obyvatelná. Ale pak se stal zázrak. Z jedné bakterie se postupně vyvíjel život v moři, na zemi a poté i v oblacích. Z jedné bakterie vznikly miliardy druhů života, které kdy obývaly tuto planetu. A pak vznikl člověk. Z jednoho těla, které se vyvíjelo miliardy let. Z jedné genetické informace, která celou tu dobu mutovala a utvářela stále nové a nové jedince. Z pouhé bakterie. Která změnila celý svět. A tak se začaly psát lidské dějiny. Momenty kdy člověk začal poznávat a učil svá objevená vylepšení svým nevěřícím dětem.
Nesmíme zapomenout na druhý největší zlom v našich dějinách. Přišlo to znenadání v dešti a při hněvu božím. Blesk uhodil do stromu a člověk poprvé poznal oheň. Od té doby se Země změnila k nepoznání. Poznali jsme mnoho kultur, náboženství, králů, osobností, válek, umělců, vynálezců, léčitelů či objevitelů a pořád se posouváme vpřed. Pořád se vyvíjíme. Možná ne vždy naše cesty jsou správné, ale ne všechny tmavé cesty jsou špatné či bezdůvodné. Možná ne všechny bytosti této planety známe, ale právě proto tu jsme, abychom byli v paměti a v srdci alespoň v pár lidech i po naší smrti. Aby na nás vzpomínali jako na kamarády, sourozence, rodiče, příbuzné, hrdiny či spřízněné duše. Může to začít zcela normálním příběhem, který trvá pár desítek let. Pár let kdy se nic neděje dobře. Pár let, kdy se nedaří. Pár let kdy jsme na dně. Pár let kdy nemáme pro koho bojovat. Pár let kdy se sami ptáme proč tu vlastně jsme. A pak... zničehonic... zázrak, který nám poskytne novou naději.
Vzpomeňte si, jak dlouho čekal netušící Harry Potter ve svém přístěnku na svůj dopis. Vzpomeňte si, jak dlouho trvalo v Narnii než se objevila malá Lucka a spolu se svými sourozenci zachránili tuto bájnou zemi od zlé Ledové královny. Vzpomeňte si, jak dlouho čekali lidé v koncentračních táborech na svobodu. Vzpomeňte si jak dlouho jsme čekali na demokracii. Vzpomeňte si, jak dlouho jsme čekali ve frontách na ovoce. Vzpomeňte si, jak dlouho jsme čekali na výrobu prvního léku. Vzpomeňte si, jak dlouho jsme čekali na zpřístupnění do jiných zemí. Vzpomeňte si, jak dlouho jsme čekali k zjištění, že je Země kulatá. Vzpomeňte si, jak dlouho jsme čekali na hovor z druhého konce republiky. Vzpomeňte si, jak dlouho se lidstvo vyvíjelo. A možná, že si jednou vzpomenete jak dlouho jsme čekali na to, až se povznesem. Každý člověk může svým rozhodnutím změnit celou planetu. Inspirovat ostatní. Pomoci druhým. Učit další generaci moudrosti... Každý je důležitý. Každý tu má na Zemi své poslání. Někdo chrání hrdiny a někdo se bije za ostatní. Proč zničit zázrak života, který nám byl dopřán?
Každý život je příběh. A z příběhu se může stát legenda, která koluje po mnoho generacích. Z příběhu se může stát kniha a z knihy film. Pár minut, které se zapíší do našich srdcí. Prožíváme radost, smutek i utrpení. Ale vždy je důležitá naděje, kterou postavy oplývají. Protože se oni nevzdali, nevzdáme se ani my a žijeme s nadějí do té doby, dokud nám ji opět někdo nevezme. A poté můžeme zase čekat na příběh, na člověka, na bytost, který nám ji zase vrátí.
Tak... A teď se ještě trošku rozepíšu.
Tohle bych chtěla věnovat své nejlepší kamarádce. I když se jí to moc nelíbilo, protože to bylo moc... vzletné (a tím mě absolutně n*****a, protože jsem se fakt snažila xD) dle jejich slov. Chtěla bych jí to věnovat protože bych jí ten pocit chtěla dopřát. Ten pocit svobody o kterém jsem mluvila, a že si za každým slovem stojím. Věnovat, protože je to ta nejlepší osoba na světě a ať se stane cokoliv, vždycky bude zaplňovat nějakou tu díru v mém srdci. Chtěla jsem ji říct, že je mi s ní dobře i když to znamená být spolu dvě hodiny, téměř v tichosti v kině, a užívat si film.... Ale nejvíc ze všeho jsem jí chtěla říct ať se nikdy nevzdává. Protože nikdy nevíš kdy může být opět líp...
Děkuji Vám všem kdo čtete mé povídky, máte je rádi a těšíte se na pokračování. Jsem opravdu za to šťastná (každou pochvalu si prt screennu do tabletu, opravdu! :3) a snad Vás neomrzím.
Vaše Mai
