Nadechni se a přidej

Prolog

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Pak jsem přidala a běžela jak nikdy v životě. Všechny myšlenky jsem nechala za sebou a v hlavě jsem měla jen rychlost. V tu chvíli jsem se cítila nekonečně.

Světla pouličních lamp splynula v neurčité šmouhy. Až teď jsem si uvědomila, že brečím. Otevřela se mi ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Svalila jsem se na zem a hrudník se mi prudce zvedal. Píchalo mě v boku a začal se mi zvedat žaludek.

Chvíli jsem počkala, než se uklidní mé rozbouřené vnitřnosti, a až poté jsem si dovolila vstát. Namožené svaly mne pálily a já věděla, že zítra se opět nebudu moci postavit, ale i tak jsem se pomalou chůzí vydala zpět domů. Po několika krocích jsem začala klusat. Nikdy předtím mě pohyb nestál takové úsilí.

U vchodových dveří jsem se zastavila, abych zpod rohožky vyndala klíč. Jaká to originální schovka! A potichoučku otevřela. Vydala jsem se po schodech a cestou překročila „vrzák". V koupelně jsem si svlékla propocené oblečení a vlezla do sprchy. A pak jsem jen nechala zároveň se špínou odtéct i ty poslední zbytky starostí.

Tohle sice není můj první pokus o to něco napsat, ale poprvé se mi to snad podaří dotáhnout do konce. Doufám, že se možná někomu tento příběh zalíbí a třeba se v něm najde.

S pozdravem vaše Thýnka