Fanfikce na the 100 zasazená do dnešní doby.
Devatenáctiletá Clarke se s mámou přestěhuje do nového města a i když to tu pro ni není úplně nové, má stále co objevovat.
Už takhle jsem dost nervózní, bez toho aby mi Lexa stála za zadkem, jenže ta olympiáda se koná na jiné škole, takže mě musí někdo doprovodit. Nevím čím se to stalo, ale ten čas, který trávíme na doučování nás sblížil. Klepou se mi ruce, skoro neudržím pero, když se mám u vstupu zapsat. Žena u stolku hledá něco v kabelce a Lexa, která vidí, jak špatně na tom jsem, mi opatrně pokládá ruku na záda a krouživými pohyby se mě snaží uklidnit. Zaběhla jsem si ještě na záchod, začátek je až za dvacet minut, takže mám dost času.
Clarke vyšla z kabinky, přešla k umyvadlu a viděla, jak se jí ruce znova začínají třást. Měla nervy na pochodu a její srdce tlouklo ve stále rychlejších intervalech, když v tom se najednou zastavilo.
Clarke nadskočila a její oči se vylekaně dívaly přímo před sebe. V zrcadle uviděla svůj odraz a vedle jako smaragdy, dvě usměvavé oči a hnědé kudrliny lemující dokonalou tvář.
....................................
O den dříve z pohledu Lexy
Jsou to dva týdny, co Clarke doučuju. K mému údivu se zlepšila ve španělštině. Dohodly jsme se, že bude na hodinách víc aktivní a ono to pomáhá. Konečně je trošku komunikativní. S hodinami chemie trávíme tolik času... Každé doučování protáhneme až skoro na tři hodiny, nebo dokud jedna z nás nemusí odejít. Nemůžu si stěžovat, její přítomnost mi je každou vteřinu víc a víc příjemná. Dívku z halloweenské party pomalu pouštím z hlavy. Ani po tak dlouhé době se neozvala. Já už zkoušela všechno, ale nevím, kde jí je konec. Stejně asi doufám, že se jednou stane zázrak. Ona vejde do dveří, prohrábne si vlasy, usměje se a já budu vědět, že je to ona. Sotva si to v hlavě představím, slyším klepání a dveře se otvírají.
Clarke vejde dovnitř s úsměvem od ucha k uchu a nervózně si prohrábne vlasy.
"Promiň Lex, vím, že jdu pozdě, ale Raven měla, no, problém..." řekla Clarke ještě se smíchem při vzpomínce na naštvanou Raven zabalenou jen v tenkém ručníku. Monty se totiž vsadil s Bellamym, že Jasper nebude mít tolik odvahy, aby Raven ukradl oblečení, zatímco bude ve sprchách po tělocviku. No, Jasper se očividně nebojí následků, nebo je to naprostý blázen.
"Problém?" ptám se zvědavě a nevědomky si zkousnu ret, při pohledu na nejkrásnější dívku na světě.
"To probereme jindy, teď se musím něco naučit, zítra je přeci olympiáda," zasměje se a mně tuhne krev v žilách. Nesnáším se za to, co k ní cítím. Vím, že se nesmí nic stát, není má a nikdy asi ani nebude, jenže čím více se snažím ovládat, tím jako by se stávala přitažlivější. Myslím, že mě snad i schválně provokuje, aby zjistila, co vydržím. Jenže já už se nechci držet zpátky. Chci ji. Každý večer usínám s myšlenkou na ni. Každé ráno se probouzím a přemýšlím, kolikrát za následující den uvidím její úsměv a uslyším, její medový hlas. Zároveň si ale každou chvíli opakuju, že jsem její učitelka a tohle se zkrátka nesmí stát.
"Víš, Clarke, všechno, co bych tě měla naučit na tu soutěž už umíš, tak jsem si říkala, že bychom se mohly jít třeba jen projít. Ředitel je dnes mimo město, takže s tím nebude problém.
Clarke se na mě zmateně podívá a já si najednou nejsem jistá, jestli to byl tak dobrý nápad.
"Jestli nechceš, můžeme znovu projet chemii, podívat se na španělštinu, nebo můžeš jít klidně domů."
Clarke se podívá z okna a v očích se jí objeví jiskřičky.
"Tak poběž," zavolá a jako střela vyletí z mého kabinetu. Na moment nechápu, ale když se podívám ven, vidím hromadu sněhu, co nasněžila za poslední dva dny a je mi okamžitě jasné, proč tak vyběhla. V rychlosti beru bundu a doklady.
Vycházím ze školy, ale Clarke nikde nevidím. Zkusím na ni zavolat jménem, ale nedostane se mi žádné odpovědi. Když už začínám být trošku nervózní, dostanu přímo do zad sněhovou koulí.
Tak tohle jí nedaruju. Otáčím se směrem, kterým přilétla koule, jenže pozdě. Clarke na mě v tu chvíli skočí a obě nás povalí . Já zapadnu do aspoň dvaceti centimetrů sněhu a ona leží na mně a směje se jak nějaký blázen.
"Tak ty si chceš hrát?" zeptám se a shazuju ji vedle sebe. Obkročmo si na ni sedám, do ruky nabírám sníh a rozplácnu jí to přímo na obličej.
"Prosím, už ne, vyhrála jsi," kňučí a chce si očistit obličej od sněhu. Nevím, co mě to napadne, ale instinktivně jí chytnu ruce a dám je nad hlavu. Držím je jen v jedné, takže druhou se pomalu natahuju k jejímu obličeji. Palcem odhrnu sníh z jejích krásných, rudých rtů a pomalinku se nakláním k nim. Cítím, jak zadržela dech, přestala sebou házet a celá se napjala.
Mezi našimi rty už v podstatě nezbylo žádné volné místo, když jsem se vzpamatovala.
"Nezahrávej si se mnou," zašeptala jsem a prudce se zvedla. Skoro se mi zamotala hlava, sama ze sebe jsem byla překvapená.
"Uvidíme se zítra," křikla jsem přes rameno a zmizela za rohem školní budovy.
..................................
Zpátky v umývárně
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Lexo, co tu děláš?" zašeptala Clarke, jako by se bála, že když něco řekne, tahle chvíle skončí.
"Jsi tu zavřená už patnáct minut," řekla Lexa a obtočila ruce kolem pasu Clarke.
Clarke se otočila a dívala se do těch zelených už přímo, zatímco Lexy ruce stále spočívaly na jejích bocích.
"Musíme jít," řekla Lexa najednou a začala Clarke strkat ze dveří umývárny.
