Tuhle blbůstku jsem psala cca. před rokem😄 Dnes jsem ji objevila a řekla si, proč jí nevydat? Snad se vám tahle hloupost bude aspoň trošku líbit xd 💕
Dlouhé nohy mu čouhají přes pelest postele. Její okraj ho musí tlačit. Nejspíš to nevnímá.
Vypadá, jako kdyby patřil do nějaké studentské kapely. Ty vlasy, ty hadry, ten výraz. Úplný frajírek, co si myslí, že těsně po dvacítce prokouknul svět a ví, kudy vede cesta za štěstím. A zná ho teď líp, než své boty, které sice vypadají deset let staré, ale před měsícem ho ve výprodeji stály dva tisíce.
Postel je černá, s kovovým rámem. Peřiny bílé, s malými, červenými kvítky. Z okna je vidět akorát tak na protější dům, ale když si člověk v noci lehne na zem, ukáže se mu malý proužek oblohy. Občas jsou vidět i hvězdy. Ale to se stává míň a míň. Možná to bude tím, že si Namjoon a Yoongi míň a míň lehají na zem a už vůbec nehledají hvězdy.
Pod oknem je stůl, černý, kovový, studený, na desce má kolečka od hrnečků, skleniček a vlastně všeho nádobí. Koho zajímají podtácky?
Klukovi, kterému byt patří, vaří v malé kuchyňce, v malém bytě, v malém městě, čaj a kávu. Zelený čaj do žlutého hrníčku. Nahnědlou kávovou břečku s mlékem do modrého. První pro sebe a druhé pro Yoongiho. Ani se neptal, jestli si dá. Zná ho. Dá si.
„Víš co je divný, Yoongi??? Zelenej čaj stejně není úplně zelenej!"
„Víš co je divný, Joone? Že na mě mluvíš, i když moc dobře víš, že tě prostě do jiného pokoje neslyším."
V každé ruce jeden hrnek. Pramen blonďatých vlasů mu padá do očí a on se ho snaží odfouknout, aby aspoň trochu viděl na cestu.
„Tak si ty hrnky polož a sprav si ty vlasy! Bože, občas se divím, že ses dožil dva a dvaceti..."
„Víš, já jsem čekal, že budeš aspoň trochu milý, zvedneš se a ty hrnky mi vezmeš."
„Promiň, pohodlí je přednější."
„Tak aspoň uhni. Nemůžeš celou tu postel zabrat sám."
Postel je oproti bytu obří. A oni na té obří posteli leží spolu. Žádné tělesno, žádný sex, žádná láska, jenom pohodlí. A baví se o tom, jak moc by chtěli být někde jinde. Pak si stejně řeknou, že se nikdy jinam nedostanou. Že skončí v tomhle městečku. Ideálně budou mít byty přes chodbu a budou se dělit o kočku jménem Maxipes.
Oba se tomu smějí, i když jim to trošku kazí náladu.
Leží na té obrovské posteli a mají se rádi. Trochu jinak, než bratři a rozhodně jinak, než milenci.
„Co bys dělal kdyby..."
„Zase tahle tvoje pitomá hra?"
„Jo. A poslouchej, tohle je dobrý. Co bys dělal, kdyby měl skončit svět?"
„Achjo... Můžu mít doplňující otázky?"
„Jak je libo. A nevzdychej, je to zajímavé."
„Kolik mám času, kde jsem a proč svět končí?"
„Deset minut. Teď a tady. Nevíme, nikdo neví, jenom se ví, že končí."
„To je jasný, ne? Nebudu tomu věřit, když nevím proč. A koukal bych ven na ulici, jak lidi panikaří, jak se běží rozloučit s rodinou a blízkými. Byl bych cynický. A pak bych brečel, když už bych si byl jistý, že je konec."
