Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

25.

„Zlatíčko, vstávej. Musíš do školy." Řekl něčí známý mužský hlas. Jeho postava byla natočená směrem dopředu, takže jsem mu nemohla vidět do tváře, ale vypadal povědomě. „Ale když já nechci, tati." Řekla malá holčička s kaštanovými vlásky zapleteného do copu a s prosícíma očima vzhlédla ke svému otci. Odvrátila jsem zrak z jejich postav a rozhlédla se. I ten pokoj mi připadal tak povědomý.

„Já vím, zlato, ale škola je důležitá. Podívej, kam jsem se díky ní dostal." Usmál se na ní ten muž a rukou ukázal na celý pokoj. „Ale tati, když oni mě tam nemají rádi. Dělají si ze mě legraci." Zavzlykala ta holčička a s velkýma ubrečenýma očima se svému otci zadívala do tváře. „Lilly, zlatíčko..." Vydechl muž, sedl si vedle jejího malého těla na postel, než ji vyzvedl na klín a palcem jí setřel kutálející slzy z tváří.

„Podívej se na mě." Řekl a dlaní ji chytil za bradu. Holčička poslechla a zadívala se mu do očí, které byly jeho kopií. „Jsi Stark. Jsi silnější a mnohem lepší, než všechny ty děti tam ve třídě. Nenech je vyhrát. Rozumíš?" Dcera mu chtěla odpovědět, ale než se k tomu mohla dostat, otec ji s vervou začal lochtat. Holčička vyjekla a v celém pokoji se odrážel jejich mísící se radostný smích...

Z mého snu mě probudilo zavrzání dveří od cely, rychle jsem se zvedla a párkrát zamrkala, abych rozmrkala pozůstalé zbytky ospalosti a také se vrátila zpět do reality. Ta holčička a ten muž mi přišli tak povědomí. Byla to dcera s otcem, tak proč se mi o nich zdálo? Co byli zač? Byla jsem to snad já a můj otec? Měla jsem vůbec c otce?

Lilly Starková.

Bylo to moje jméno? Byla jsem tak zmatená. „Dobré ráno, сестра(sestro)." Usmála se na mě mile dozorčí. Kývla jsem hlavou. „Tak jak se máme? Všechno v pořádku? Nebolí tě něco nebo si na něco vzpomínáš?" Zeptala se, důkladně a pozorně mě sledovala. Zatřásla jsem hlavou. Měla jsem pocit, že bylo lepší se raději nezmiňovat o tom, co se mi zdálo.

„N-ne, nemyslím si." Odpověděla jsem chraplavým hlasem a zrak přesunula na betonovou podlahu „Tak to jsou dobré zprávy!" Usmála se a nadšeně sklapla ruce. Trhla jsem sebou, a naštěstí si toho nevšimla. „Pokud to takto půjde dál, za chvíli už půjdeš do akce. Už se nemůžu dočkat."

Neřekla jsem ani slovo, jen tam tak seděla a poslouchala ji. „Jsi mnohem lepší a poslušnější, než byl kdy Winter Soldier. Jsem si jistá, že by máma byla pyšná, сестра." Usmála se, ale její úsměv zmizel, když se mi zadívala do tváře. „Co se stalo? Vzpomněla sis snad na něco?"

„Ne."

Bylo až zarážející, jak moc jsem zněla jako robot, než jako člověk. „Tak to ráda slyším. Teď vstávej. Potřebují tě v laboratoři." Přikývla jsem, zvedla se z lůžka a následovala její postavu ven z mé cely.

----------------------------------

—O 5 měsíců později—

„Steve, myslím, že jsem ji našel." Řekl jsem spěšně přes telefon a sledoval její postavu ze střechy, jak vcházela do budovy OSN ve Vídni. Vůbec jsem ji nepoznával. Její krásné dlouhé vlnité kaštanové vlasy byly ostříhané a její oči nezářily a nebyly déle plné života. Její barevné oblečení bylo vyměněno za tmavé a přes hlavu měla hozenou kapuci. Ten prázdný pohled na její tváři jsem znal až moc dobře. Dělalo se mi z toho špatně. Byla na misi a hodlala ji dokončit.

„Co myslíš tím, že si ji našel Bucky?" Zeptal se mě Steve a než se mě mohl ptát na další otázky a důkladně mě vyslýchat, skočil jsem mu do řeči. „Zrovna jsem ji viděl vcházet do budovy. Nikomu zatím nic neříkej. Nejsem si jistý, že tady ve Vídni budou mít základnu. Ne potom, co se tu stalo posledně. Zatím to vypadá, že je tu jenom na misi. Musím jít. Dám ti pak vědět." Telefon jsem zandal do kapsy a seskočil ze střechy na požární žebřík a sešplhal dolů. Když jsem dopadl na obě nohy, za zády se mi rozezněl výbuch. Rychle jsem se otočil a sledoval, jak půlka budovy OSN padala k zemi.

Ale ne.

Neváhal jsem, rozběhl se vpřed a vběhl do zničené a hořící budovy, ve které kolovala panika. Lidé běhali po chodbách s křikem, brekem, někteří byli zranění a jiní ne. V celé budově byl spuštěný poplach. Kusy zdí se válely na zemi a všude bylo tolik prachu a kouře. Klekl jsem si k jedné zraněné ženě, která brečela, po tváři ji tekla krev a nohu měla pod kusem zničené stěny. „Budete v pořádku. Nemusíte se bát. Záchrana už je určitě na cestě."

„Byla tak milá a tvářila se tak přátelsky." Zachraptěla a podepírala se loktem. Povytáhl jsem obočí a zadíval se té ženě do zakrvácené a prachem zašpiněné tváře.

„Kdo? O kom to mluvíte madam?" Zeptal jsem se.

„O té dívce. Hned potom výbuchu zamířila k řediteli." Rychle jsem se zvedl a ostražitě se kolem sebe rozhlížel. Když mi ta žena dala koordinace, rozběhl jsem se určeným směrem a vtrhl dovnitř. Přišel jsem pozdě. Jakmile, co jsem vykopl dveře od kanceláře, zmáčkla spoušť a mužovo tělo padlo s dírou v hlavě bezvládně k zemi. Stále zadýchaný, očima jsem tikal mezi její postavu, která stála nad mrtvým tělem ředitele. Ruku se zbraní namířila na mě a pootočila kohoutkem. Její ledově kamenný pohled mě probodával, ale v jejích očích jsem si všiml zaváhání a nejistoty. Všiml jsem si toho tichého volání o pomoc. Sám jsem to znal dobře.

„Pohni se a skončíš jako on." Zavrčela, zvedl jsem ruce do vzduchu, abych jí dal najevo, že jsem pro ni nebyl hrozbou. Za zkoušku to stálo.

„Víš, kdo jsem?"

„Ne."

Píchlo mi u srdce. Zabolelo to, nemohl jsem lhát. „Myslím si, že víš, kdo jsem." Zamračila se a stiskla zbraň pevněji. „Zůstaň tam kde si." Varovala mě a všechny svaly se jí pod tím oblečením napnuly. Začala být nejistá a oči ji nervózně tikaly mezi mým obličejem a nohy. „Ne. Stůj." Rukojeť tiskla tak pevně, až ji zbělaly klouby.

„Lilly..." Vydechl jsem a zastavil se v pohybu.

„Přestaň! To není moje jméno!" Vykřikla a zatřásla hlavou. Ruce se jí začaly třást a její postoj už nebyl tak pevný a obrněný jako tomu tak bylo před tím. „Prosím přestaň." Zašeptala a se slzami v očích se zadívala do těch mých. Pootevřel jsem pusu a sám jsem cítil slzy v očích. Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo praštil do břicha a vyrazil dech. Vypadala tak zlomeně a zmateně. Tak ztraceně. Byla bílá jako stěna a její kdysi plné růžové rty, byly suché a popraskané. Její postava byla mnohem drobnější hubenější, než jsem si pamatoval a ani ty obrovské tmavé kruhy pod očima se nedaly přehlédnout. „Nejsi moje mise, tak mě nenuť ti ublížit." Překvapeně jsem nadzvedl obočí. Lilly se na okamžik podívala na prosklená okna, dívajíc se na ostatní panelové domy. Nepracovala sama? Měla snad výpomoc?

„Vím, že mě sleduje a nechci, aby tě viděla. Nevím proč, ale něco mi říká, že tě znám, ale nevím co!" Měla hlas plný frustrace a bolesti. Všiml jsem si, jak se jí přes černou masku tiše kutálely slzy. „Mývám sny o lidech, kteří mi připadají povědomí, ale nevím, kdo jsou. Ani nevím, kdo já jsem." Zarazila se, chvěly se jí rty. „Na všechno tak rychle zapomínám." Zašeptala a svraštila obočí. Přes tvář ji přeběhl temný stín. „Omlouvám se, ale musím to udělat. Víš toho moc." Než jsem se stačil vzpamatovat, vystřelila a pravým ramenem mi projela ostrá a pronikavá bolest, ale nebylo to nic ve srovnání s mým zlomeným srdcem a jejím výrazem ve tváři, na který nikdy nezapomenu, než se rozběhla a vyskočila oknem.