Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 22. - Středoatlantický zlom

„Kam poletíme?" zeptal se Peter a já bych chtěla říct domů, na Zem, ale nemůžu. Musím se zbavit Aetheru.

„Na Xandar."

„Tam ti s Aetherem nepomůžou," poznamenal Loki. Achjo, zase to dilema. Je divné mu říkat jménem a stejně tak "otec" nebo "táta". Ale to je teď minimální problém.

„A kde teda?"

„U nás."

„Jenže tam mě kvůli tobě nemůžou ani cítit."

Dalo mu pěkné úsilí vymyslet dobrou připomínku, nebo výmluvu, proč by mě tam měli nesnášet míň než na Zemi. „Náhodou. Bratr tě má celkem rád."

„Ježiši Kriste," zaklela jsem malinko potichu. I přesto, že jsem ateista, tak tohle klení používám. Když nad tím tak přemýšlím, tak většina klení pochází z křesťanství... „Prostě ne, letíme na Xandar."

„A jak jako víš, že nemá pravdu?" zeptal se Peter, ale mně se ta otázka nelíbila a, jak bylo vidět, tak ani Gamoře, která na Petera hodila naštvaný pohled.

„Dokonce jsme už řešili problém s Aetherem. Kdy jsme ho museli dostávat z jedné smrtel... Pozemšťanky." Asi mu došlo, že smrtelnice zní prostě blbě.

„A pokud nezemřela, tak na Zemi žije dodnes," poznamenala jsem spíše okrajově a byla jsem spokojená s tím, že to došlo alespoň Peterovi, protože se jako obvykle připitoměle usmál. Takhle se pozná Pozemšťan, výchovou.

„Ehm... no, ano?" zkusil hádat Loki, protože nevěděl, co na to odpovědět.

„A proto si víc rozumím s Pozemšťanama."

„Jen kvůli tomu, žes byla vychovaná jako oni."

„Máš s tím nějaký problém?"

„Stejně tě to za chvíli přejde." Panebože, nemůže se už přestat navážet do mého života?!

„Letíme na Xandar," poznamenala potichu Gamora hlavně pro Petera, ale dost jasně na to, abychom to slyšeli i my dva, kteří se tu neustále hádáme, ale zároveň, aby nás to nevyrušilo z hádky.

„Zapomínáš na to, že i přesto, že jsem vychovaná jako Pozemšťan, tak jím nejsem."

„Nezapomínám, ale výchova dělá hodně."

„Jestli máš výhrady k mé výchově, tak jsi mě měl vychovat ty sám."

„Tohle nehodlám řešit tady." Zase nad ním vyhrávám v hádce. Na tohle jsem už neměla co říct, protože tohle byla kapitulace sama o sobě. Takovéhle věci mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři a protivníka v "diskuzi" to vždy naštve.

Přestávám chápat, jak se mnou někdo může vydržet. Hlavní je však ten fakt, že sama sobě přijdu vtipná. Dobře. Teď jsem to možná trochu přehnala. Trochu víc. Sakriš. Můj diskuzní protivník zřejmě neunesl prohru.

Chytil mě za paži a odtáhl do vedlejší místnosti. Chvilku jsem se zkoušela vymanit z jeho stisku, ale poté jsem se poraženecky nechala vést. Tam mě silou shodil na zem. „Tak seš magor?" Protože to byla pěkná rána a já jsem se teďka taky naštvala.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš," poznamenal, sedl si na malý stoleček, který ani zdaleka nepřipomínal židli, a dal si nohu přes nohu stejně tak, jak to dělají takoví ti tejpci, kteří si hrají na drsňáky.

Zvedla jsem se a naštvaně se na něj podívala: „Proč bych s tebou měla mluvit jakkoliv jinak, než s ostatními?"

„Zkus hádat."