Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 23. - Kiara, bohyně Zrady

Sice teď sním, ale neubrání mě to přemýšlení. Je to trochu jako lucidní sen, akorát nedělám to, co by na mém místě dělali ostatní lidé. Prostě sedím v Central parku a přemýšlím nad svým určitě velmi zajímavým životem. Ah, ta sladká ironie, která funguje jako úleva od té bolestivé pravdy. Mé relativní pravdy. Jen mé, ničí jiné.

Mou nejčastější otázkou je, co kdybych se rozhodla jinak. Je to asi nejhorší otázka, ale určitě i nejzajímavější. Koho by nezajímalo, co by se stalo, kdyby se nepřidal k "té špatné straně", nepoznal by svou rodinu, nebyl by na poznávacím výletě po Mléčné dráze, neměl by na sobě, možná mi malinko připadá jako v sobě, ale to je jedno, jednu z nejmocnějších relikvií vesmíru.

No, musím říct, vypadal by opravdu hodně jinak. Ale neříká se, že všechno špatné je k něčemu dobré? Ne? Tak ne. Další otázkou jest ta, která mě však úplně deptá. Mohla jsem ji zachránit? Myslím mámu samozřejmě... ale je to pořád divné jí takhle říkat. Dalo se pro to udělat něco víc? Určitě dalo. Něco se dá udělat vždy. Ať už si kdokoliv tvrdí cokoli. Vždy se dá něco dělat.

„Je to moje vina," řekla jsem a dala se do breku a ještě k tomu začalo v mém snu pršet. No to je super. Jak se říká, počasí je odrazem našich emocí. Zvedla jsem hlavu a nechala se unášet kapkami vody, dokud mi moje vlasy úplně nezmokly. To mi pak už znovu začaly téct slzy, načež se všude okolo začaly dělat krvavé kaluže. Možná je to trochu morbidní, ale ta červená tomu dodává část té příšerné atmosféry, která teď pohlcovala můj sen.

„Proč já?" zní další moje otázka jen tak do zvedající ho se větru. Nikdo kromě hromů mi neodpovídal. A navíc právě teď nastal čas pro nějakou připitomělou poznámku jako například: „Strýček mě zřejmě nemá rád," a taky, že nemá, ale já zase neměla chuť něco takovéhleho poznamenat. Přišlo mi to... nevhodné pro tuto situaci.

Když sama sebe osočuji ze smrti své matky, přičemž mi říkají, že za to nemůžu. Ty hlasy mi to říkají a já nevím, jak jim vtlouct do jejich imaginárních hlav moji pravdu. Říkají mi, abych se zbavila vší etiky a byla tak říkajíc svobodná, ale pořád tam je ta stěna, která odděluje alespoň tu moji částečnou etiku od fanatické anarchie ochucené o nedbalost a všechny tomuto podobné "koření".

Stoupla jsem si a pokusila se vyhnat ty hlasy z hlavy. Povedlo se, avšak... Objevil se tak jiný hlas. Mnohem silnější, který měl dokonce vlastní myšlení a nebyla to jen moje část. Nepatřil sem, ale přesto tu vládnul a jediný, kdo mu stál v cestě, byla moje zeď. Mám strach z toho, že tu zeď srovná se zemí, ale snad jsem ji jednou dost pevně vystavěla a navíc přežila už mnoho zemětřesení a tsunami. Věděla jsem, že ten hlas je Aether. To on mi ukázal, jak bolestivá můžou být kouzla. Zvlášť když jde o kouzla, která dokáží hýbat s fyzikou i s životem.

Rozhodla jsem se jít po cestě k blízké fontáně, která začínala chytat černočervenou barvu od vší té všudypřítomné krve, spíše krvavého deště. Aether se naštěstí utišil a já si mohla sednou na kraj té fontánky a přejet po hladině dlaní.

„Topíš se v krvi," ozvalo se za mnou, což mě donutilo se rychle postavit a hledat zdroj těchto slov.

Nikdo tam nebyl, tak jsem jen provokativně poznamenala: „Nyní víceméně doslova ano."

„I metaforicky," ozvalo se znovu za mnou zpoza fontány. Znovu jsem se prudce otočila a zahlédla jsem ho. Vypadal jako člověk v mém věku s hnědými vlasy házejícími odlesky do červena, rudými duhovkami, klasickou "frajírkovskou" bundou, která musela patřit samotnému králi "frajírků" a kalhotami s botami ve stejném stylu.

„Koho jsem podle tebe zabila?" zeptala jsem se obcházejíc fontánu až k němu. Ale nečekala bych, že se Aether pokusí být až takhle lidský.