Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 24. - Hrátky s Aetherem

Nevím, jak dlouho jsem v této ohnivé anarchii. Vím jen to, že za tu dobu se pouta roztekla a všechny možné emoce mi svíraly hrudník jako had a já nemohla dýchat. A když už jsem se jednou pořádně nadechla, vlil se mi do plic pálící oheň, který sežehl všechen kyslík, který mohl být využit na fungování mysli.

Alespoň že kruh na zemi se mezitím rozšířil tak, že jsem mohla ležet na zádech. Z té bolesti, která přestávala být rozlišitelná na psychickou a fyzickou, jsem nebyla schopná pohnout ani jediným svalem.

Gravitace jen nečinně přihlížela a možná dokonce pasivně, bez svého vědomí, přidávala na bolesti a tíze všech provinění.

S každým dalším nádechem mi moje srdce pomalu přestávalo sloužit stejně jako mysl. Jediné, co mi došlo, je to, že jsem už prošla fází bolesti, muk a teď nastala fáze agónie.

Alespoň jak Aether říkal, ale umřít nemůžu. Stejně bych si to asi nepřála. Asi. Nebo ano? Já už ani nevím.

„Asi se nemusím ptát, jak se bavíš," ozval se mile Aether zpovzdálí, ale já neměla tu potřebnou sílu na něj jakkoliv zareagovat. Nejspíše teď protočil očima, ale to už bylo na pravděpodobnosti.

Najednou ten oheň kolem mě ustal a já se mohla nadechnout. Přetočila jsem se na bok a rozkašlala se, ale mohla jsem dýchat. To je pozitivní. Všechny svaly, kosti i šlachy mě bolely, ale byl to takový ten nepříjemný pocit únavy a "rozlámanosti".

Popošel ke mně a postavil se přímo nade mě, aby mi dokázal jeho svrchovanost. Snažila jsem se ho ignorovat, ale přesto jsem se nevyvarovala pohledu na něj, protože mě zastínil svým stínem.

Teprve teď mi došlo, že Aether může volně nakládat s mým už "ne tak lucidním snem" a změnil místo, kde jsme se nacházeli. Byla to nějaká výslechová cela se studenými kachličkami. Má vůbec cenu to komentovat?

„Není ti zima na té studené zemi? Nechtěla bys třeba deku, nebo něco takového?" Já ho tak nesnáším. On si ze mě teď dělá legraci? Vážně? Klid. Musím zachovat klid a nějak mu to vrátit.

„Ne, díky. Je mi fajn," mise splněna, pokusila jsem se dokonce zvednout na rukou, ale gravitace vyhrála. I slova a hýbání ústy mě bolelo.

„Nechceš třeba pomoct vstát?"

„Co tímhle sleduješ?"

„Co?"

„Už jsem ti řekla, že tě nepropustím, tak o co se snažíš?" Aether nevypadal překvapeně, ale nečekal to ode mě.

Přidřepnul si do tzv. "slovanského dřepu", což v praxi znamenalo, že měl nohy pod úhlem 145 stupňů, a řekl:„Snažím se tě přesvědčit."

„Nemyslím si, že mě přesvědčíš," usmála jsem se.

„Na to už jsem taky přišel."

„Tak proč tohle všechno?"

Malinko se ke mně nahnul a zašeptal:„Z potěšení. Když už tě nepřesvědčím, způsobím ti alespoň neutichající bolest, které se nezbavíš, až z ní zešílíš a sama si ještě ráda podřízneš krk."

V tuhle chvíli by většina lidí polkla, ale já měla v krku tak sucho, že to bylo nemožné, proto jsem se rozhodla pro další otázku: „Proč si nenajdeš někoho jiného?"

Vstal a odpověděl: „Nejde to."

„Proč ne?"

„Jde to pouze, pokud má daný člověk v krvi, nebo navázané na sebe, více osmia než ten předchozí." V mysli se mi nyní zhroutila taková ta možnost, naděje, že by si mohl vybrat jiného hostitele, ale nikdo nebude mít víc osmia než já. Alespoň ne náhodní lidé, okolo kterých projdu. Dá se v této situaci vůbec zůstat pozitivní? Mám na to jasnou odpověď. Ne.