Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 25. - Shrek

Nepadala jsem nijak dlouho, ale za tu chvíli jsem velmi znejistěla. Jestliže i Aether měl svým způsobem strach a byl ostražitý, jak jsem mohla dopadnout já? Strach jsem neměla, ale sžírala mě nejistota. Nejistota, jestli se znovu postavím, jestli dokážu vzdorovat tomu, ať už je to cokoliv, jestli se vůbec z této nekončící noční můry vzbudím, jestli budu někdy sama a nesvázaná s Aetherem, jestli se vrátím na Zemi, jestli to netrvá přespříliš... Stop! Přesně tohle jsou ty špatné myšlenky, které mi tu sebejistotu ubírají a pomáhají nejistotě nastolit diktaturu. Musím je vyhnat z mysli, nesoustředit se na ně a vládu znovu předat sebejistotě a logice, ač to někdy bolí o to víc.

V tu chvíli jsem s nevelkou ránou dopadla a všechny moje myšlenky se rozpadly. Ihned jsem se zvedla a oprášila si ten prach z oblečení, které bylo záhadně v normálním stavu.

Porozhlédla jsem se a zjistila, že se nacházím na nějaké divné kamenné plošině, odkud je krásně vidět zbytek galaxie. Na místě by byla otázka, co tu sakra dělám, ale nikdo tu viditelně nebyl.

Už jsem zamýšlela udělat krok, ale vtom se za mnou ozval hluboký hlas: „Kiaro." Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Neměla jsem ponětí, co to bylo. Už jsem se chtěla potichu zeptat Aethera, ale ten hlas pouze udělal nezvykle dlouhou dramatickou pauzu, po které pokračoval: „Lokiho dcero." Ten hlas se ozval za mými zády, jako obvykle, ale tentokrát použil můj, dalo by se to tak nazvat, rodný a nezměnitelný status.

Pomalu jsem se otočila, přičemž jsem se tak napůl proklínala a napůl přemýšlela, kdo by mě tak mohl nazvat. Navíc se mi to příčilo. To všechno. To přízvisko. Ta absurdita. Ten hlas. A špatný pocit, že se všechno podělá, protože jako obvykle za mnou nikdo nestál. Možná bych měla zůstat stát, nic nedělat a doufat, že tahle noční můra skončí, ale taková já nejsem. Nedokážu zůstat na místě a nic nedělat. Nedokážu neopovrhovat vším, co znám a hlavně nedokážu nedělat problémy. Jak sobě tak ostatním, ale z té většiny sobě.

„Super. Mě známe, ale kdo jsi ty?" zeptala jsem se z části sebe. Přesto jsem vůbec netušila, proč v tom bylo tolik sarkasmu a opovržení, ale zřejmě zde, v tomto prostoru, byly vlastnosti volně vyvrhovány do prostoru, kde nic jiného nebylo.

„Copak mě neznáš?" Naskočila mi z toho husina. Proč se ten hlas musí vždy ozvat za mnou. Co je na tom tak výhodného, nebo se mě to jen snaží vystrašit. Otočila jsem se, ale tam stálo něco nelidského. Něco tak daleko od lidskosti. Vzhledem to připomínalo fialového křížence člověka a zlobra, ale z každého je cítit ta aura, které si vlastně normálně ani nevšímáme, a já si to uvědomila až teď. Z tohoto nebyla cítit žádná aura. Vymizely z toho všechny emoce, krom zlosti, rafinovanosti a pomsty.

Jestli jsem si o někom někdy myslela, že nemá srdce, i o Aetherovi, tak jsem se pletla. I Aether je anděl v porovnání s touhle... zrůdou. V obličeji se mi naštěstí neprojevila žádná emoce, a tak jsem chladně poznamenala: „A měla bych?" Založila jsem si ruce do kříže, přestože to nemělo žádné praktické využití. Mělo by mi to zvyšovat sebevědomí a autoritu, ale byl to jen chabý pokus o trochu jistoty, která ze mě začala mizet snad ještě rychleji.

„Ano," odvětil snad až moc divným hlasem a já se snažila soustředit na něco jiného než na ten pach zrůdnosti přede mnou. Všimla jsem si, že na sobě měl zlaté brnění a seděl na nějakém křesle, o jehož opěradlo se opíral. Od čeho jiného by taky opěradlo bylo, ale o tu to nešlo. Šlo o způsob, jakým seděl. Sice seděl nenuceně, ale snažil se vypadat, co nejautoritativněji a chtěl působit hrůzu. To se mu ale nepovede... nebo už povedlo? Teď hlavně zachovat ten ledový klid, přestože mi moje srdce bilo mnohem rychleji a silněji nežobvykle.