Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

26.

„Stalo se to tak rychle a než jsem se vzpamatoval, byla pryč." Dořekl jsem svůj příběh a podíval se na Steva, když se doktorka Choová věnovala střelné ráně v pravém rameni, který byl živým důkazem, že jsem mluvil pravdu. Stále jsem před očima mohl vidět její zlomený a zmatený výraz. Její tiché volání o pomoc. Lámalo mi to srdce. Proč jsem jen něco neudělal?

„Byla tak vyděšená, Stevie." Řekl jsem roztřeseným hlasem a cítil, jak mi začalo pálit v krku. „Až to Tony zjistí..." odmlčel jsem se a zvedl hlavu, abych mu mohl vidět do tváře, ale moje oči za skleněnými stěnami zavadili o rychle se přibližujícího a rozzuřeného Tonyho.

My o vlku a vlk...

„Co sis jako myslel?! Přísahám, že vás oba zabiju!" Začal křičet hned, co otevřel dveře do ošetřovny. „Barnesi?!" Probodl mě pohledem, povzdechl jsem, rukou si upravil spadané vlasy z čela a zrak z jeho rudého obličeje přesunul na podlahu. „Omlouvám se Tony, ale nechtěl jsem nikomu dávat falešné naděje." Hlavně sobě, pomysle jsem si. „Ani jsem si nebyl jistej, že je to opravdu ona, dokud jsem stál přímo před ní a nestřelila mě." Tony byl stále rudý vzteky, ale letmo přikývl. „Máš štěstí, že to byla ona, jinak...stejně tak bych tě zabil." Pousmál jsem se, ale můj úsměv zmizel v ten moment, co jsem si na Lilly vzpomněl. „Musíme jí najít." Řekl jsem důrazně a vážně se na jejího otce podíval. Byl jsem vděčný, že ji nikdo jiný neviděl. Jinak mi bylo jasné, že by to ostatním zlomilo srdce. „Čím dřív tím líp. Pokud si nepospíšíme, mohli bychom ji ztratit napořád."

Nikdy nebylo tak těžké ty slova vyslovit, jako v té chvíli. Fyzicky mi to ubližovalo. Jen ta představa, že bychom přišli pozdě...měli jsme ještě vůbec naději? Zbýval nám ještě čas na její záchranu?

Bože, jen doufám, že ano.

„Co tím myslíš, Barnesi?"

„Říkala, že se jí o nás zdá a, že ji přijdeme povědomí, ale nechápe proč. Což by pro nás mohla být jistá výhoda." Zhluboka jsem se nedechl. „Taky řekla, že neví kdo je a nechápala co se s ní dělo..." Semkl jsem čelist a zrak ze země přesunul na oba muže, kteří mě intenzivně sledovali. „Jestli jsem to pochopil dobře, jejich metody se změnily. Nevymývají jí mozek, jako mě, ale mají lepší metody... a bojím se, že to může být horší, než si myslíme." Roztřeseně jsem se nadechl a zakroutil hlavou. „O nové metody se snažili už dřív. Začali na nich pracovat už v roce 1956, kdy si řekli, že by mohli vytvořit sérum, díky kterému bys zapomněl- zapomněl úplně na všechno. Nějaký čas jim trvalo, než se jim to povedlo zrealizovat, ale fungovalo jenom na obyčejných lidech. Na mě a ostatních vojáků to fungovalo jenom na pár hodin, to všechno díky super-séru ..." Rukou jsem si promnul obličej. „Bože, doufám, že se jim to nepovedlo." Vydechl jsem a ruku z tváře přesunul do vlasů a zatahal. Už jsem se z té noční můry chtěl probudit. „Takže mi tu říkáš, že ty parchanti možná vyrobili to svoje sérum na "zapomínání" a taky, že jí to může doživotně ublížit, pokud si nepospíšíme?" Zeptal se mě zvýšeným a roztřeseným hlasem Tony. Vážně jsem doufal, že jsem se mýlil. Přikývl jsem.

„Do hajzlu..." Vydechl, otočil se k nám zády a pevně se rukama zapřel o stůl. „Tony, jsi v pohodě?" Zeptal se ho starostlivě Steve a ruku mu položil na rameno. Přerývavě dýchal a měl zavřené oči.

„Co myslíš, Rogersi?"

--------------------------------

„Všimla jsem si, že ses setkala s naším bývalým vojákem." Usmála se blonďatá žena a sedla si na židli, které byla přímo naproti mně. „Tak mi řekni, jaké z toho máš pocity?" Zeptala se. Svraštila jsem obočí, zrak nechala upřený na betonové zemi. Ten voják, přišel mi tak povědomí. Byla jsem si jistá, že ty ocelově modré oči už jsem někde viděla a slyšela i ten jeho chraplavý a uklidňující hlas. Ale kde? Kdo to byl a co byl zač? Proč tam byl a říkal mi Lilly? Kdo byla ta Lilly?

Lilly. Bylo to moje jméno? Jmenuji se tak? Honilo se mi hlavou tolik otázek, ale ani na jednu jsem neznala odpověď. Bože, a jak moc jsem přála znát odpovědi. Potřebovala jsem vědět, kdo to byl. Nemohla jsem si pomoci. To nutkání bylo až moc silné.

„Ten muž v té budově," zachraptěla jsem, „kdo to byl?" Zeptala jsem se a zrak zvedla ze země a zadívala se té ženě do tváře. „Myslím, že už jsem ho někde viděla." Žena překvapeně vykulila oči, než se zamračila a odkašlala si. „To je možné. Nejspíš si ho zahlédla na jedné z fotek v laboratoři." Přikývla jsem, i když někde hluboko uvnitř jsem věděla, že tomu tak nebylo; že mi lhala. „Připadal mi tak povědomí..." zašeptala jsem a rty se mi zvedly do smutného úsměvu. Ať už ten muž byl kdokoliv, zajímal se o mě. Díval se na mě s obavami a s péčí v očích, jako kdyby mě snad...Ne, to nemohlo být možné. Vždyť jsem ho ani neznala a navíc-

„Vojáku!"

Z mého přemýšlení mě vyrušil její křik a palčivá bolest na tváři. Trhla jsem sebou a zmateně se podívala na její rozrušenou osobu. „Říkala jsem, že chci vědět všechno, co se tam stalo. Hned. To je rozkaz!" Zakřičela a její hřbet ruky se znovu střetl s mojí pokožkou na tváři.

„Zpráva o misi, soldat."

Roztřeseně jsem se nadechla, narovnala se, srovnala ramena a s ledovým klidem se jí zadívala do modrošedých očí, které mě propalovaly pohledem. Semkla jsem čelist a položené ruce na stehnech zaťala v pěst, abych neudělala něco, čeho bych poté mohla litovat.

„Cíl byl zničen."