Deppressed Dreamer [CZ]

~1~

Je leden. Prvního ledna, dalšího debilního roku. Nic nebude jako dřív, nemusí mi každý opakovat jak tento rok bude úžasný. Nebude úžasný, bude stejně debilní, jako všech mých 15 let života. "Je ti 15, nemůžeš mít špatný život, ani nevíš, co to život je! Nerozumíš mu!" To si nejspíš říkáte, že? Bohužel, musím vás vyvést z omylu. Za těch mých 15 jsem si toho hodně prožila. Nechápete? Budu vám vyprávět můj příběh. Třeba pochopíte.
×
×
×
×
×
"Sofie?!" Zakřičela na mě učitelka a bouchla hlasitě rukama o stůl. "O čem zase přemýšlíš?" "Co vám je do toho?" Prskla jsem na ni drze. "Dej mi žákovskou!" "Nemám." "Že já se rozčiluju..." Křikla a dál už si mě nevšímala. Přemýšlela jsem o svém tátovi. O mém tátovi, který byl v tu dobu ve vězení, a nevinně. Nerada se o tom bavím, nebo to někomu vyprávím, ale co si budem, mělo to na mě velký vliv. Byla jsem v první třídě, žila jsem sama s matkou a sestrou. Matka byla těhotná, otec ve vězení. Měla jsem je ráda, ale někdy mě štvali. Vlastně pořád. Nechovala jsem se na svých 7 let, chovala jsem se tak na 12. Neměla jsem kamarády. Neměla jsem úplnou rodinu. Neměla jsem nikoho. Nikoho jsem nezajímala, pro všechny jsem byla jako nic.

Když skončilo vyučování, zamířila jsem do nedalekého lesa. Bylo tam temno a chlad. To místo mě něčím přitahovalo, mělo takovou zvláštní moc. Milovala jsem to tam. Trávila jsem tam 90% svého volného času. Sedávala jsem na pařezu, a poslouchala, jak ptáci zpívají písně, které se hodily tak na pohřeb. Už od malinka mě přitahovala temnota a nadpřirozeno. Seděla jsem a koukala na místo přede mnou. Najednou jsem si vzpomněla na tátu.

~„Zlatíčko? Slíbíš mi něco? Žužu, zůstaň prosím stejně veselá, až budu pryč. Vrátím se, ano? Vrátím se brzy.”
„Ano tatínku. ” Slíbila jsem... ~

Sliby dodržuju, vždycky. Nikdy jsem žádný neporušila. Až na tenhle...

Do očí se mi nahrnuly slzy. Brečela jsem a brečela. Slzy nešly zastavit, oči už jsem měla celé červené. Najednou začalo lehce mrholit. Rozhodla jsem se jít domů, nebo spíš na místo, kterému mám říkat domov. Pomoc.

Nyní je mi 15, a všechno se to zhoršilo. Táta se vrátil z vězení, ale to mi nepomohlo. Byla jsem na tom ještě hůř. Tlačil na mě, myslel si, že jsem chytrá, jenže když jste věčný snílek, je to pak těžké.... Přesuňme se tedy do přítomnosti.

"Baby are we there yet? Meet me in the sunset, summer will be over soon..." Ve sluchátkách mi hrála tato slova. Bylo 5:15 ráno, a já za 45 minut měla vstávat do školy. Nespala jsem. Vydržím nespat 3 dny v kuse, nepotřebuji spánek. Přemýšlela jsem nad svým životem, dělám to pořád. V hlavě mi běhalo tisíce myšlenek, které by nikdo nepochopil. Ani já jsem je vlastně nechápala. Prosvítila jsem si na své zjizvené ruce. FYZICKÁ BOLEST PŘEBIJE TU PSYCHICKOU. Pořád jsem si to opakovala, i když jsem věděla, že to tu bolest nepřebíjí. Ale tak moc jsem si to přála....

Zazvonil budík, a já vstala. Oblékla jsem si svetr s dlouhým rukávem a  roztrhané džíny a rychle utekla z domu, než jsem stihla někoho potkat. Nevídala jsem se s nimi, když jsem nemusela. Když už jsem je potkala, křičeli na mě a vyčítali snad úplně všechno co šlo... Vydala jsem se tedy na cestu do školy. Z jednoho pekla přímo do druhého.