Rok 2105

Probuzení

Cože? Jak dlouho jsem spal? Jaký je rok? Nemohl jsem přeci spát tak dlouho. Vždyť jsem si dal po obědě krátký spánek. Ale proč všechno kolem vypadá jinak? Postel se vznáší ve vzduchu jako by tu nefungovala gravitace. Pomalu a opatrně jsem slezl z postele a před sebou na stole vidím malé rádio. Zapnul jsem ho, ale napřed jen vrčelo a šumělo. Najednou se ozvalo "Dobré ráno všem, kteří si naladili naši stanici. Máme právě 9:00 a krásný jarní datum, tedy 21.3.2105." Cože? Znovu jsem se zarazil. 2105? To jako že bych usnul a spal tak tvrdě, že jsem, co se tak zdá, nezestárl? Nevím, co se stalo, ale očividně sem nepatřím. Musím se jít někam projít a ujistit se, jestli tohle není jen sen.

Bohužel nebyl. Vše tu je nějaké jiné a hodně zvláštní. Svět jako by se zastavil. Jakoby žádný čas nebyl, ale stále se počítá. Ale proč? Nikde nikdo. Děje se tu něco, co nechápu, ale zároveň mám pocit, jako bych věděl, co se tu děje. Zkusím najít policejní stanici. Snad bude na stejném místě jako vždy byla.

Ano, je na stejném místě, jen je poněkud zvláštní. Tady přeci vždy býval automat na koblihy a vedle kávovar. Teď tu je jen nádoba s olejem. Že by už i policii nahradili stroje? Mám tolik otázek a nikoho, koho bych se mohl zeptat. "Haló, je tu někdo?" Zakřičel jsem a čekal, jestli se někdo ozve. Nikdo se však neozýval. Vyšel jsem tedy zpět na ulici a zakřičel znovu. "Tak je tu někdo?!" "Tady dole!" Ozvalo se kousek ode mne a tak jsem se znovu otázal. "Kde dole?" "Tady v kanále. Pokud chcete přežít, pojďte za mnou!" Bez dalších slov jsem následoval hlas do kanálu, které jsou pod městem. Něco mi říkalo, že ten hlas mluví pravdu.

"Máte štěstí, že Vás neviděli."

"A kdo, že mě vlastně neviděl?" Pořád mi to nedocházelo.

"No, trochu Vás to asi bude děsit, ale ovládli nás kyborgové a ničí vše živé."

"Aha, takže se před nimi schováváte tady?"

"Ano, jeto tu bezpečné. Nemůžou sem, protože ti nedovoluje jejich navigační systém."

"Ach tak, no, aspoň k něčemu je moderní technologie dobrá."

"To máte pravdu, ale nějak jsem přeslechl Vaše jméno."

"Omlouvám se. Jmenuji se Thomas, Thomas Pieterman."

"Těší mě, mě říkají Pepé, tak mi tak říkejte prosím i vy."

"Dobře, ale nechcete si raději tykat? Teď, když jsme na stejné lodi, tak mi říkejte radši Thome."

"Souhlasím. A teď mě následujte, zavedu vás do našeho štábu."

Když jsme pomalu šli úzkými chodbami čekalo mne velké překvapení. Doufal jsem, že uvidím více těch, co to přežili, ale dlouho jsme procházeli kolem mrtvých těl na kterých hodovaly krysy. Až teď mi došlo, jaká je situace.