The Hunt is my Muse | FF EXO

32. Kapitola

Bez klepání vrazil dovnitř pokoje a za sebou naštvaně zavřel, aby si alespoň něčím ulevil. Totiž, čím více se přibližoval k tomuhle pokoji, tím více v něm stoupala zlost. Porozhlédl se po pokoji, než svou pozornost přesunul na Taa, který na něj překvapeně hleděl. Luhan, který od utírání krve ze země pozvedl hlavu s pozvednutým obočím a zadíval se na bývalého lídra.

Kris své dva znám napodobil a taktéž se na něj podíval, než pohled sklopil k zemi a utřel si kapesníkem zbytek krve z tváře. Naštěstí se mu už díky rychlejší regeneraci zlomená čelist napravila, ale nos si musel spravit sám.

„Můžete odejít?" promluvil rozkazovačně k těm dvěma chladnějším tónem, ačkoliv za nic nemohli. I přes to, že to znělo jako otázka, tak ho odpověď nijak nezajímala a očekával poslušný odchod.

„Jděte," ozval se Kris, když si všiml, že oba dva otevíraly pusu, aby dali najevo svůj nesouhlas. A toho se chtěl vyvarovat.

S nejistými pohledy, které si vyměnili mezi sebou, se zvedli a odcházeli. Jako poslední odcházel Tao, kdy právě ten se zastavil vedle pravého boku Suha, na kterého pohlédl.

„Co Na Ri?" zeptal se opatrně a nijak neskrýval jisté starosti vůči manažerce. Suho ho napodobil s tím rozdílem, že se na něj podíval opravdu nepěkným pohledem.

„Co myslíš, že s ní je?" zavrčel v jízlivou odpověď, kterou Tao slyšet nechtěl. Číňan se mírně napřímil, takže na Junmyeona shlížel víc dolů než obvykle. Svůj pud sebezáchovy ale nakonec poslechl a raději na to nic neřekl a odešel za Luhanem.

„Junmyeone, vyslech-" Suho mu bez pardonu skočil do řeči a o několik metrů jejich vzdálenost zmenšil, když se k němu přiblížil.

„Ne, ty poslouchej mě. Vzal jsem vás sem z dobré vole a toho, že se známe opravdu dlouho a bývali jsme rodinou. A opravdu jsem si zjevně naivně myslel, že to bude v pořádku, i když několik členů mi jasně dávalo najevo, že to bude problém. Jenomže já je ignoroval. Dokonce jsem nějak dokázal přehlížet, jak se k naší manažerce po těch několik dní chováš!" dostával ze sebe tónem, který byste i dokázali přiřadit k naštvanému otci. „Přehlížel jsem i to, jak moc jí to mrzelo a vyčítala si to. A neměla ani proč! A ty jí, hned po tom, co mohla přijít o život, kdyby ten debil s tím nožem přitlačil víc, uděláš něco takového?!" opravdu se snažil nekřičet. Věděl sice, že vlčí smysly nedokáže oblbnout ani tímhle polokřikem, ale nechtěl aby se manažerka probudila.

„Myslíš, že jsem jí to chtěl udělat, sakra?!" ozval se způsobem, kdy si ani on sám nebyl jistý, zda v jeho hlase šel slyšet vztek, lítost nebo jen čisté zatracení. „Vím, že vám na ní záleží! A není to tak, že bych jí nenáviděl, nebo tak, prostě jsem jen..." nevěděl ani on sám, jak dokončit větu ani co ho to před pár hodinami popadlo, že udělal takovou věc. To na tom bylo nejhorší. On se neovládl.

„Co jsi jen, hm? Řekl bych ti, co jsi, ale mám za to, že tak sprosté slovo snad ani neexistuje. Posral jsi to na plný čáře a můžeš být rád, že ostatní neudělali podobnou věc jako Sehun!" měl vztek. Opravdu na něj byl naštvaný, ale zároveň si moc dobře uvědomoval, že musí být v klid. I když to bylo těžké.

„Zasloužil jsem si to," zareagoval Kris na incident se Shunem a schoval si tvář do dlaní. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho tvář nebolela. Sice se uzdravil, ale dostat od naštvaného vlkodlaka chce více času na zotavení všech nervů. Lokty se opíral o svá stehna a dál tak seděl v předklonu na posteli.

„To nepopírám," odfrkl si lídr popuzeně. Nehodlal se s ním hádat v něčem, co byla přeci pravda. Mohl Sehuna zastavit, ale věděl, že by na něj byl opravdu naštvaný.

„Jak je, doopravdy, na tom?" při otázce, která mu vyklouzla ze rtů, k němu konečně zvedl pohled.

Ten její vyděšený výraz, to jak se cítila v tom parku, vše se to do něj vypálilo natolik, že její pohled nikdy nezapomene. V tu chvíli si opravdu neuvědomoval jak silně ji chytil, co ovšem tušil, byla věc, že tam bude muset mít viditelné modřiny. Jenomže, když na něj reagovala s lidskými rysy takhle, jak by pak reagovala, kdyby proti ní stál ve své pravé formě?

„Teď spí. Ale před tím? Jak bych to řekl, není mi příjemný, když jí vidím brečet. Víš co je ironie? Že si to všechno s tebou, dávala za vinu," jeho tón hlasu byl na raně jedovatosti a normální jízlivosti. Skutečně neměl rád, když dívky plakaly. Pokaždé ho to tak mrzelo a hlavně pak u těch, které znal osobně. Cítil se pak bezmocně.

„Byl jsem naštvaný a netušil jsem, co dělám," zavrtěl beznadějně hlavou. Věděl, že je to mizerná výmluva. Vlastně by se neměl ani pokoušet vymlouvat, jenomže... Stejně to bylo k ničemu, že? Ani ten fakt, že ho to mrzí, neodčiní to, co způsobil.

„Já jsem na tebe teď taky pěkně naštvaný a dělám něco podobného?" odsekl mu podrážděně, když ho znova probodl pichlavě nepříjemným pohledem. „Chápeš vůbec, co jsi udělal? Dobře, teď neřešme, že to byla Na Ri, ale chápeš, že jsi alfa a měl by ses ovládat? Hrozila horší věc! Ožral ses jako prase, ještě teď to z tebe táhne, byl jsi mimo a to všechno vede jedině k proměně!"

Nebyl sám, kdo si teď uvědomil, že se mohla opakovat minulost, která zrovna příjemná nebyla. Jenom díky vyřčení něčeho, co se mohlo stát krvavou a hororovou pravdou, kdyby se Kris nevzpamatoval.

„Myslíš, že mi odpustí?" zeptal se sklesle a raději se nevyjadřoval k tomu, co na něj křičel. Sám tohle všechno věděl. Byl alfou. Byl nejvýše postaveným ve smečce a jakožto takový, se měl ovládat za jakékoliv situace. V tomhle vždycky obdivoval Suhu. To, jak uměl řešit situace a pokaždé přišel s nějakým nápadem.

„To opravdu nevím," vydechl znaveně a promnul si tvář. Nechtěl už být tím, co pokaždé musel řešit podobné situace. Byl z toho unavený. Jenomže, kdyby to neudělal on, tak kdo? „Chtěla odejít. Před tím, než se z toho zhroutila, se balila s úmyslem zmizet. Nejsem si tedy jistý, kdy bude schopna ti čelit. Vem to z jejího pohledu. Je to holka, která si za dva dny užila více než dost a pak tě uvidí, po tom, co se stalo," svůj tón hlasu zmírnil už na naprosto normální rozmluvu, což uvítal i on sám. „Tím chci říct, že jí musíš dát čas. A taky přemýšlím nad tím, jestli je vhodný, no..." skousl si ret, když pocítil jistou ztrátu slov. Přesněji nevěděl, jak to podat mileji, i když by to bylo jedno.

„Abych se před ní ukazoval?" tipl si chytře Kris, až se mu koutek rtu vyhoupl do kyselého úšklebu. Věděl přesně co měl na mysli a dokonale to chápal. „Přemýšlel jsem nad tím už, Junmyeone. Do úplňku nám zbývají dva dny. Zítra odjíždíme, abychom se mohli připravit a den poté má narozeniny, a pak mě už neuvidí," měl v plánu se jí omluvit pár minut před odjezdem, i když to mohlo znít sebevíc ustrašeně, opak byl pravdou. Prostě se jí nechtěl ukazovat před obličejem víc, než bylo nutné.

„Víš, vážím si toho, že jste se nás rozhodli varovat. Určitě si budeme dávat v Číně pak pozor," stále se mu, jakožto lídrovi, nelíbila ta myšlenka, že budou muset při úplňku být na místě, kde jsou lovci, o kterých ví minimum a oni o nich možná víc, než si myslí. „Yifane, kdybyste cokoliv ještě zjistili, dejte nám vědět, jasný?"

„Neboj se, budeme zkoušet pátrat, a když něco zjistíme, dám ti vědět já nebo kdokoliv z nás," odkývl mu to, aniž by nad tím zaváhal. Dlužil mu to za vše, co pro něj udělal. A co sám způsobil. Navíc nechtěl, aby se klukům něco stalo. „Co si matně z toho večera, když jsme se s nimi poprvé setkali, mohlo jich být okolo deseti," vzpomněl si na další věc, kterou jim nestihli říct a Suho ho trpělivě poslouchal, „a co si pamatuju, byli to Korejci,"  

Takže se znova pomaličku posouváme kupředu. Opět začínám mít ten pocit, že mi po dokončení tenhle příběh bude strašlivě chybět. Jelikož vím, že to uteče poměrně rychle od určitého bodu - pokud nebudu líná psát, že? :D

No, Krise to evidentně moc mrzí a Suho je stále, přirozeně, dost naštvaný. Řeč dokonce padla zpět i na lovce a úplněk, který se přiblížil opravdu rychle.

Opět děkuji za veškerou podporu.

Praise the Alkiera!