Next To The Sea (CZ)

8. Who do you think you are?

Už se chci za Charlesem a Deem vrátit, ale něco mi v tom zabrání.

Přiletí balon a jen těsně mine můj obličej. Ha, že by deja vu, znova?

"Podáš mi prosím ten balon?" zeptá se asi devítiletá holčička a hezky se na mě usměje. Malým blondýnkám prostě nemůžu odolat, protože mi tolik připomínají mě samotnou.

"Tady máš," podám jí to. Poděkuje mi a obejme mě.

"Niki, co jsem ti říkala o tom objímání?" přiběhne holka asi v mojem věku.

"Ale mě to nevadí," usměju se a snažím se, aby to nevyznělo moc úchylně. Nejsem žádný pedofil.

Fakt ne.

"I tak... Já jsem Annie," představí se ta holka a podá mi ruku. Vypadá přátelsky a tak se s ní dám do řeči. Niki, což později zjistím, že je její mladší sestra, si zase hraje s balonem a nevnímá svět okolo.

"Žijeme v Orlandu už patnáct let a máma se chce přestěhovat zpátky za tátou... Je to příšerné," řekne Annie. Obdivuju ji. Nedokážu se člověkovi vylít - emocionálně - hned po čtyřiceti minutách toho, co se známe.

Sedneme si na lavičku a pozorujeme lidi, kteří tudy procházejí.

"Odkud vlastně jsi ty?" zeptá se po chvíli mlčení.

"Z jednoho města hodně vzdáleného odtud, ale teď jsme s Christopherem na prázdninách v Miami." Záměrně jsem neřekla odkud jsem, ani že je to můj bratr. Čím míň věcí o mě bude vědět, tím líp.

"Co škola? Chodíš tam ještě, ne?"

"Jo, a docela mě to i baví," zalžu. Nikdo přece nemá rád školu.

"Já školu vždycky nesnášela. Když seš objetí šikany... Pak to s tebou jde z kopce a ty už to prostě chceš skončit, ale kvůli Niki..."

Fajn, ta holka mě děsí... Mluví o sebevraždě, jako by třeba mluvila o lučním kvítí, nebo o čištění zubů. Prostě se jí asi začínám bát.

"Jednou mě na chodbě zastavili čtyři kluci," pokračuje, i když je očividné, že mě to nezajímá. "Řekli, že mě rozbrečí, a pokud ne, tak mi k tomu dopomohou fyzicky. Nebrečela jsem a tak mi sebrali věci, dva mě drželi a druzí dva do mě bušili. Když jsem se ani potom nerozbrečela, nacpali mě do šatní skřínky a až uklízečky mě večer našly. Rozhodla jsem se, že se pomstím... Nožem," poslední slovo zašeptá. Celou dobu s pohledem skloněným k zemi, si tiskne ruce k sobě a má čím dál tím víc hlas, jako by nebyla přítomná... Na její pravé ruce si všimnu dost širokou nezahojenou ránu, jako by si ji udělala teprve nedávno a v ten moment jsem téměř rozhodnutá popadnout tu malou Niki a odvést ji její mámě, protože Annie je ztělesnění šílenství. Nikdy jsem neviděla holku takhle v prdeli.

Snažím se pomalu odsunout, ale chytne mě pevně za ruku.

"Kam jdeš?"

"No, jenom, že už se stmívá a já bych měla najít brá-Christophera."

"Tak dobře," řekne a pustí mě. Ruku mám tak akorát pohmožděnou, když se k ní otočím zády a pomalu odejdu pryč, ještě si ji chvíli třu. Bolí to jako čert.

Nevnímám to. Potřeba dostat se od mentálně postiženého - jakože sebevražda má s mentalitou vážně hodně společného - člověka jako je ta Annie, co mi všechno vyklopí a to se ani neznáme, byla silnější. Tenhle den stojí za nic, už aby skončil.