Chyť se mě

Zamyšlené ráno

David

David přišel ráno na urgent. Překvapilo ho, že na recepci byla Jana. Byl si totiž téměř jistý, že má mít dnes službu.... no někdo jiný a že Jana měla noční. Zakroutil ale jen hlavou a zamířil na lékařák se převléct, už tak měl zpoždění a nemohl si dovolit více otálet.

Otevřel dveře, přišel ke skříni a vytáhl z ní převlečení. Trošku zápasil s ramínkem a málem si vzal cizí kalhoty, ale jakmile se ujistil, že má vše potřebné oblečení, automaticky vkročil za zástěnu.

"Davide?!" řekla překvapeně Mery.

David ztuhl. Před ním stála Mery. Vypadalo to, že ji vyrušil zrovna, když si chtěla obléct tričko. Nevypadalo to tak, bylo to tak. V rukou měla stejný kus oděvu, který se on sám před chvílí snažil sundat z věšáku. No a, jaksi druhé tričko neměla.

A kdo si taky na sebe oblíká dvě trička, že? Pomyslel si David. Na víc než na tuto myšlenku se však nezmohl. 

Stál tam a... nedá se říct, že zíral, spíš jeho oči přeskakovaly z místa na místo, a i když věděl, že by měl, nedokázal je ani na chvíli odtrhnout od Mery.

Skousl si ret. Nedokázal registrovat nic než Mery. Nechápal co se děje. Pak najednou se mu mozek opět přepnul do aktivního režimu a asi chtěl vynahradit svůj částečný výpadek, protože začal pracovat na 150 %.

Najednou ho totiž napadlo, co by se stalo, kdyby udělal ještě jeden krok dopředu. Přišel by k Mery a dotkl se jejího těla. Pomalu by se k ní sklonil. Zajel jí rukou do vlasů. Přitiskl ji k sobě. Ona by se tiskla k němu...

"Co tady děláš?" přerušila proud jeho myšlenek Mery. V otázce však chyběl hněv, který by David očekával. A když se jí podíval do obličeje, uviděl, že i oči má jemné, spíše udivené než naštvané.

To se však změnilo jedním jejím zatřepáním hlavy. Najednou tady nebyla Mery, ale vrchní sestra. 

"Davide!" řekla, tentokrát již důrazně a zakryla se bílým tričkem.

David se taky konečně probral. Skoro. "Já, nó..." zajel si rukou do vlasů.

Najednou se díval všude jinde než na ni, "Jo, tak..." začal znovu, ale nedostal se daleko. Mery na něj hleděla.

"Sorry." vymáčkl ze sebe konečně. Rychle se otočil a spěchal ke dveřím.

Vyšel na chodbu. Až tam si uvědomil, že v rukou pořád drží své oblečení. Pootevřel dveře a hodil vše na gauč. Pak za sebou znovu zabouchl.

Šel po chodbě dál a v hlavě mu to šrotovalo. Nechápal. A pro jednou to pochopit chtěl. řekl si.

Aspoň se vyřešila záhada, proč se Mery nesklání nad hromadou papírů na recepci. Převléká se totiž na lékařáku. A David byl tak mimo, že si vůbec neuvědomil, že tam je.

A tak na ni narazil zrovna v té nejnevhodnější chvíli. Ale je fakt kus. Pomyslel si najednou. Na tváři se mu rozlil lehký úsměv. Okamžitě si vzpomněl, jaké to bylo, když ji držel v tom sklepě, jak se líbali. No a teď ji viděl...

No už vím jaké mám plány na večer. S touto myšlenkou se mu, ale ze tváře úsměv vytratil. Věděl, že kdyby se třeba ona dozvěděla o jeho "plánech", tak by schytal přinejmenším facku.

Ale co, nemohl si nalhávat, že doma, po službě, bude dnes moci myslet na něco jiného než na ni. A bylo samozřejmé, že se nebude zamýšlet nad tím jak sestavuje rozpis služeb.

Najednou do někoho narazil.

"Promiňte." kupodivu dobře zareagoval a snažil se zjistit do koho vlastně vletěl.

Už z toho, že musel zvedat hlavu, aby odhalil, o koho se jedná, zjistil, že vrazil do Romana. A jeho podezření potvrdilo, když osoba promluvila Romanovým hlasem.

"David, jsi v pořádku?" zeptal se Roman.

"Jo. Byl jsem se zrovna převlíct na lékařáku. Už jsem měl před čtvrt hodinou začít." odpověděl mu David.

Roman si ho prohlédl a pak se zasmál.

"Co?" divil se David.

"Do čeho ses prosím převlékal? Nevěděl jsem, že máme nosit jiné oblečení." vysvětloval mu Roman.

David přimhouřil oči. Hleděl na Romana. Až po tom, co Roman mávl rukou směrem k němu, se na sebe podíval. Pořád měl na sobě oblečení, ve kterém přišel.

"No... Tak tam jdu znovu." řekl David a rozešel se.

Zastavil ho ale Romanův hlas.

"David."

"Co je zas?" vyštěkl David.

"Víš že lékařák je v nemocnici a ne venku? Nebo se chceš převléknout v sanitce?" ptal se Roman se smíchem.

David zaregistroval, že si toho všimli i ostatní, kdo byli ve vestibulu a věděl, že potřebuje rychle vypadnout.

"Abys nebyl moc chytrej, mužiku." zamručel na Romana a tentokrát se vydal už správným směrem.

Zrovna jak zahýbal za roh, tak ho minula Mery. Raději se na ni ani nepodíval a jen zrychlil. Ještě zaslechl Mery jak se ptá, čemu se ostatní tak smějí. Jelikož ale raději nechtěl slyšet odpověď, tak se rozběhl k lékařáku.

Tak co si myslíte? Chcete pokračování?? MWB