CREEPYTIMES

Podivné přátelství

Jmenuji se Mike. Zítra to bude už 10 let, co se to stalo...

Byla horká letní noc a já jsem byl doma sám. Bydlel jsem tenkrát ještě s rodiči v malé vesnici a hned za domem byl les. Rodiče odjeli někde do divadla. Často jsem tam ve dne chodil, ale za tmy nikdy. Nesnáším to. Nemám rád tmu. Všechno se v ní dokonale schová a nikdy nevíš, co nebo dokonce kdo stojí vedle tebe. Vždy jen zhasnu, zavřu oči, usnu a nic ze tmy nevnímám.

Tu noc však bylo něco jinak. Lehl jsem si a chtěl jsem jít spát. Než jsem však vůbec stihl dostat se do nějakého stádia spánku, všiml jsem si, že se najednou trochu rozjasnilo. Bylo 23:15. V tuhle dobu přeci nikdy nemůže být světlo, ani v létě. Vstal jsem a podíval se z okna. Měl jsem pokoj v patře, a tak jsem viděl na les celkem dobře. Něco bylo jinak. Les vyzařoval nějaké světlo. V noci jsem ven normálně nechodil, ale jak říkám, bylo světlo. Víc světla než jakoukoliv noc. Můj jediný důvod, proč nejít byla vždy právě tma, která teď však byla narušena tím světlem z lesa. Zůstal jsem v pyžamu, dal jsem si jen boty a vyšel za dům.

Světlo bylo opravdu silné a já jsem to nechápal. Vkročil jsem do lesa, kde bylo ještě více světla než ve dne. Procházel jsem se a rozhlížel se kolem. Užíval jsem si to.

"Líbí se ti to?" ozvalo se. Strašně jsem se lekl a utíkal směrem ven z lesa, ale narazil jsem do zdi. Do zdi, která tam nebyla, jen jsem ji cítil.

"Kdo mluví?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, že zde nikdo není.

"To budu asi já."

"Co jsi zač?"

"To kdybych věděl... Prostě tu jsem, existuju a nikdo mě nevnímá. Až na tebe."

"Ne, nevidím tě, kdo jsi? Nech mě být!"

"Dělám ti snad něco špatného? V klidu. Posaď se tady na pařez."

"Ok. Kdo jsi? Ty tady děláš to světlo?"

"Nevím kdo jsem. Jsem prostě tady a nic takového neřeším. Dělám si co chci, protože můžu. Putuju napříč světem a líbí se mi tady v tom lese. Určitě se tu chvíli zdržím. A to světlo, to je moje práce. Nesnáším tmu."

"Vážně? Já taky." řekl jsem mu nadšeným tónem. "Já nechápu, jak to, že tě nevidím. Jediný důkaz, že existuješ je to světlo a taky to, že s tebou mluvím. A jak to, že rozumíš lidské řečI?"

"Dost už těch otázek. Umím toho spoustu. Zeptej se mě na cokoliv a já ti odpovím."

"Jaké bude zítra počasí?"

"Nevím."

"Ale vždyť jsi říkal, že na všechno odpovíš."

"Nevím je taky odpověď, ne snad?"

"To mě nikdy nenapadlo."

"Jsi milý. Baví mě si s tebou povídat."

"Taky jsi mi sympatický. Často si s lidmi nerozumím, ale ty jsi jiný. Inteligentní. Na vyšší úrovni.

"Dobře jsem si vybral, budeš úplně ideální..."

"Jak to myslíš?"

"No, přeci budeš ideální... přítel, ne?"

"Já už se musím vrátit. Musím jít spát."

"Nu dobrá. Přijdeš zase zítra ve stejnou dobu?"

"Zítra? To asi nemůžu. Rodiče budou v noci doma."

"Já vím, že přijdeš..."

"No když myslíš... Já už vážně jdu. Dobrou noc."

Odešel jsem. Světlo z lesa stále svítilo, ale nikdo nebyl venku. Jako by bylo všem jedno, že září les. Opravdu jsem musel být jediný kdo to viděl. Jinak by nebylo možné, aby nikdo nešel k lesu a nezkoumal to.

Druhý den jsem šel spát asi ve 22:00. Hned jsem bez problému usnul. Z lesa nic nevyzařovalo.

"Ahoj. To jsem rád, že jsi přišel. Už mi začínalo být smutno."

"CO? Co tu dělám?! Jak jsem se sem dostal? Co na to řeknou rodiče, že jsem venku v noci? Jak si to představuješ?" Ptal jsem se ho hned po probuzení v opět osvětleném lese.

"Neboj. Nikdo nic neví. Všichni spí. Nikdo tě neslyšel. Nikdo ti nep..."

"Co?"

"Nikdo ti nep... ůjde vynadat."

"No když mě nikdo neslyšel... A to fakt dokážeš, aby nikdo neslyšel?"

"Přeci bych ti nelhal."

"A co všechno dokážeš?"

"Takové maličkosti, nejsem nijak hodně nadaný. Jen sem tam nějaké to teleportování, matení lidí, zastavení času a také vydávání světelné energie,"

"Mohl bys prosím zastavit čas? Chci vědět jaké to je."

"No tak proč ne."

Čas se zastavil. I přesto, že před tím foukal slabý vítr, teď se stromy ani nepohnuly.

"To je úžasné! Takže teď nestárnu?"

"Ne. Jediné co se hýbe jsme teď ty a já. Jen mi dva v celém vesmíru. Nikdo jiný, kdo by přišel, nikdo kdo by tě ochránil."

"Před čím?"

"Ach, jsi tak sladký. Je mi tě skoro až líto."

"Co? Co se děje?"

"Hezky si tady sedni, brzy už bude po všem."

"Nech mě! Co děláš?!"

Utíkal jsem, ale narazil jsem opět do stěny.

"Tak už dost legrace. Teď zůstaneš stát hezky v klidu, ne, že se pohneš! Už začínám slábnout. Už si jen vezmu to, co potřebuju. Jako pokaždé.

"Pomooooc!"

"Ticho! Nikdo tě neslyší, tupče. Čas se zastavil, na tvé přání."

"Nech mě! Co po mě chceš?!"

"Hádej, kde asi beru všechnu tu energii, na to světlo, na zastavení času, na teleportování po Zemi? Chci tvoji životní energii."

"Ne. To bolí! Pom...!"

Probudil jsem se. Byl jsem velice slabý. Otevřel jsem oči a asi metr ode mě leželo něco, co z dálky vypadalo jako obyčejný MP3 přehrávač. Sotva jsem se k tomu doplazil. Neměl na sobě žádné tlačítko na zapínání. Jen tak jsem zmáčkl tlačítko pro zastavení a stalo se něco, mně už známého. Stromy se nehýbaly, mravenec přede mnou se zastavil... Ano. Zastavil jsem čas. Neměl jsem však ani sílu, nad tím přemýšlet a radovat se a opět jsem propadl do hlubokého spánku. Když jsem se probudil, vše bylo přesně tak, jako před tím. Já už jsem se cítil normálně. Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Den? Měsíc? Rok? Nevím. Pustil jsem opět čas. Vše se rozpohybovalo a já jsem šel domů, jakoby se nic nestalo.

Od té doby už uplynulo 10 let. Tu věc, podobnou MP3 přehrávači mám dodnes. Říkám tomu stroj času. Moc ji nepoužívám, ale občas ano. Jediné, co mě mrzí, je to, že nefungují tlačítka na přetočení dopředu ani dozadu.