Svéhlavý mazlíček

33. Pansyina lest

Pansy seděla ve zmijozelské společenské místnosti a čekala... A čekala. A čekala. Právě když si pomyslela, že by tam mohla usnout – jak tam tak netrpělivě dřepěla a prostě číhala, až budou kolem procházet studenti z Kruvalu – konečně zaslechla jejich hlasy.

Rozeznala je až příliš dobře, protože kruvalští byli mnohem hlasitější a nesnesitelně hlučnější než její zmijozelští kamarádi.

Věděla, že jeden z nich už po ní házel očima. Periferním pohledem zachytila, jak po ní kouká, když se na něj přímo nedívala... No dobrá, tak možná upustila knihu a hluboce se ohnula, aby ji sebrala; a možná se jedno odpoledne posunula tak, aby seděla ve směru jeho pohledu a sukně se jí na boku posunula trochu moc vysoko, takže ukázala stehno. Od té doby ho viděla, jak šeptá svým kamarádům, kdykoli prošla kolem něj. Také si všimla, že na ni uznale hledí. Možná si jí všímal už předtím, kdo to mohl vědět, že?

Ať tak či onak, získala – a udržovala si – jeho pozornost. A právě teď  nastal okamžik, kdy ji využije.

Předklonila se, opřela lokty o kolena a složila tvář do dlaní. Po chvíli, když je slyšela ještě zřetelněji, zoufale zaúpěla.

Jak se dalo čekat, kroky se staly hlasitějšími a přiblížily se k ní. „Pansy, jsi v pořádku?"

Znovu zasténala a dramatickým pohybem se opřela o polštáře pohovky za sebou. Našpulila pusu a zvedla pohled, aby se střetla se snově modrýma očima severského boha převlečeného za studenta, který se zdál být vůdcem skupiny. Přesně toho, jehož pozornost na první pohled zaujala.

„Promiň, nechtěla jsem být tak hlučná," zamumlala a zakryla si oči dlaní. Nakoukla zpoza ruky a všimla si, jak si s jedním ze svých přátel vyměnil samolibý pohled.

Teď tě mám, blesklo jí hlavou téměř v euforii, když se usadil na polštář vedle ní.

I když, pomyslela si, zacházel příliš daleko, když položil ruku na polštář za její hlavou. Možná to byla jakási gentlemanská záležitost, ale proč si kluci vždycky myslí, že rozrušená dívka je pozvánka k mazlení?

Ona k téhle muchlací sortě nepatří!

„Ne, ne, to je v pořádku, vážně." Široce se usmál – mohla slyšet, jak říká: „Řekni, co se ti stalo?"

Spustila ruku a otočila se, aby na něj viděla: „Aksel, že?"

Přikývl.

„Jsi hodný, ale nejsem si jistá, že bys to pochopil. Musel bys znát mou velmi kontroverzní historii s jistou mudlovskou šmejdkou," řekla a poslední slova procedila skrz zuby. Když to vyslovila, kupodivu si uvědomila, že už je to nějakou chvíli, co tento výraz použila.

„Ach," prudce ohrnul rty, když se setkal s pohledy svých přátel. Konečně se také posadili.

Pansy nevěděla, jestli je působivé nebo děsivé, že si nesedli, dokud jim to nedovolil, ačkoli to proběhlo zcela tiše. Udržela si neutrální výraz a uvažovala, jestli se na to třeba nedívali špatně. Možná, že profesor Harken nebyl vůdcem kruhu. Nebo byl Aksel druhým ve velení.

Tak či onak, bylo to zajímavé  zjištění. Zaznamenala si poznámku o jeho možném postavení ve skupině pro budoucnost.

„Je to ta Grangerovic holka, že? Kámoška Harryho Pottera?"

Stáhla tvář do úšklebku. „To je to tak zřejmé?"

„To je jen stěží tajemství," pokrčil rameny. „Všichni vědí, že ji nenávidíš."