Vlčí souhvězdí

13.Kapitola

  Šíp se procházel po odlehlé části území. Opět silně pršelo a foukal silný vítr. To však Šípa moc nezajímalo... Chtěl tu být, byl to takoví způsob jakým se trestal. Takovéto počasí mu totiž vždy připomnělo ten osudový den kdy opustil své přátele...
  Nebylo to daleko od místa kde minule potkal tu vlčici. Požád nemohl pochopit co to tehdy udělal...
  Nevadilo mu že nechal beztrestně odejít narušitele jejich území. Ne, vadilo mu jeho chování.
  Co to s ním bylo? Musel jí hned v první vteřině ukázat jaké monstrum on je? To už ho ani nedokázal udržet v sobě?
  Možná byl pravý čas odejít... Přemýšlel za pomalé chůze. Zimu okolo sebe ani nevnímal. Nechtělo se mu, zvikl si na ně. Mezi nimi dva přátele. Přátele, které se chystal opustit, stejně jako předtím...
  A právě proto musel. Nesměl jim ublížit! Chtěl by sice vidět obřad svého učedníka ale... Co by se stalo kdyby se takhle začal chovat úplně? O sebe mu ani moc nešlo, ale co by potom udělali ostatní s Trnem? Jistě by mezi sebe nechtěli někoho, koho vycvičila taková zrůda...
  Šíp se prudce zastavil. Byl rozhodnutý odejít. A nejlépe teď hned!
  Rozběhl se podél rychle tekoucí řeky. Běžel rychle. Nesměl se zastavit. Pokud by to totiž udělal l, jistě by se potom už k běhu nedonutil.
  I přes zimu mu bylo teplo. Jako by uvnitř něj hořel plamen. Ta zrůda uvnitř něho se opět začala drát na povrch ale to Šíp ještě nevěděl.
  Necítil tu změnu, necítil jak mu smutek z rozloučení pomalu mizí. Jeho hlavním a zatím jediným cílem se stal běh...
  Najednou však uslyšel zavytí. Pohledem sklouzl k řece. Voda v ní bouřila, jako by ho vodní tesák nemohl ani vidět...
  A v proudu, zachycený o kámen si Šíp všiml světle šedé srsti. Chtěl zastavit ale nemohl. Najednou zjistil že ho osud toho vlka vůbec nezajímá.
  Zahlédl modrý záblesk známích vystrašených očí které ho donutili zpomalit.
  Světle šedá vlčice se zatím zoufale snažila udržet v silném proudu. I když uměla dobře plavat... Tohle na nibylo moc...
  Ano, byla to ta samá vlčice s kterou se už Šíp jednou setkal. Snažila se znovu zavýt o pomoc ale místo toho se rozkašlala když jí do čumáku udeřila další vlna.
  Zoufale se podívala směrem ke břehu a tam uviděla černou šmouhu. Stál tam ten vlk. Vlk s jedním okem modrým a druhým rudým.
  ,,P-pomoc!" Dostala ze sebe vlčice. Ten vlk se však ani nehl. Vítr mu narážel do boku spolu s proudy vody ale s ním to ani nehlo. Jen dál ledově sledoval tu šedou vlčici jak se z posledních sil snaží přežít.
  ,,Prosím..." Zašeptala ještě ale to už se jí zatmělo před očima a její již bezvládné těle sklouzlo do vody.
  Najtmér to všechno zaujatě sledoval. Pohnout se nebo jí dokonce jít na pomoc se ale nechystal. Jen sledoval jak si s jejím tělem pohrává proud.
  Najtmér se však na chvíli stáhl a tak měl možnost zase Šíp. Okamžitě se vrhl do vody a pokoušel se dostat až k bezvládnému tělu.
  Nezajímalo ho že je možná již pozdě, musel jí pomoct!
  Ale i jeho začal silný pruh strhávat. Jen tak tak udržel hlavu nad vodou. Když se mi pak podařilo doplavat až k světlé vlčici byl zázrak že ještě dýchal.
  Pokusil se jí nadzvednout čumák nad vodu aby mohla dýchat ale když tak učinil skončil pod vodou on...
  Nemělo to smysl. Nemohl jí zachránit když nemohl zachránit ani sebe...

...

  Vlk pomalu otevřel své oči a silně se rozkašlal. Jakmile jeho záchvat kašle ustal začal se pomalu rozhlížet okolo sebe. Jak se tu ocitl? Ptal se sám sebe.
  Jakmile si však uvědomil co se stalo vyskočil na nohy a začal se prudce rozhlížet.
  Byl na kraji řeky. Jeho kožich byl stále ještě promočený ale byl na živu! Ale jak?
  Najednou stříbrná vlčice zavadila pohledem o černou kubu strsti. Takže jí nakonec přeci jen zachránil...
  Vlčice pomalu došla až k němu. Nebýval se. Že by za záchranu jejího života zaplatil tím svím?
  Ne! Vlčice nemohla dopustit aby někdo umřel kvůli ní! To prostě nešlo!
  Snažila se vlka jakkoliv oživit. Chvíli mu dokonce stlačovala hruď. Nic však nepomáhalo. Bylo pozdě... Černý vlk byl strašně studený...
  Stříbrná si smutně sedla vedle něho a naposledy prudce strčila do jeho hrudi.
  Hlavu položila na tlapky a smutně hleděla někam před sebe. Nemohla uvěřit že kvůli ní někdo zemřel...
  Náhle se však ozvalo kašlání. Stříbrná okamžitě vyskočila na nohy a s věřícím ocasem jehož pohyb ze samé radosti nemohla zastavit se podívala na toho černého vlka.
  Šípa bolela celá hruď, jako by snad spolikal celé hnízdo včal... Ta bolest a také fakt že nemohl dýchat ho donutil se rozkašlat.
  Dlouho vykašlával vodu a když to vypadalo že konečně dostal všechnu ze svých plic začal se trochu malátně rozhlížet.
  Stejně jako předtím stříbrné vlčici i němu chvíli trvalo než si uvědomil co se stalo...
  ,,Jsi v pořádku?" Ozvalo se mu téměř u ucha. Šíp pochopitelně nečekal něčí přítomnost a proto okamžitě vyskočil na nový a v obranné pozici a vyceněnými zuby začal vrčet na neznámou vlčici.
  Ta samozřejmě takovou reakci vůbec nečekala a překvapeně od svého "zachránce" odstoupila.
  Šíp si však brzy uvědomil koho to má před sebou a tak se trochu uvolnil a přestal vrčet. Stále byl však obezřetný. Přeci jen, nemohl vědět co udělá.
  Byl ale rád že je ta vlčice naživu. I když málem přišel o svůj život...
  ,,Ano..." Zavrčel a otočil k vlčici hlavu bokem. Oba vlci byli z přítomnosti toho druhého trochu vedle. Nakonec  začala vlčice.
  ,,Děkuji ti za záchranu..." Začala ale pak se zarazila. Vzpomněla si na to jak tam jen tak stál. V té době nevypadal jako že by se chystal jí pomoct? Co se změnilo?
  Podle oči poznala že se jedná přesně o toho vlka, měl tak nezvyklou barvu očí. To jí tam chtěl nechat? Nebo se snad bál vody a nebyl schopný do ní vlézt?
  ,,Jsem Vlna, jak se jmenuješ ty?"