Next To The Sea (CZ)

9. Logan

Příště pojedeme do světa Harryho Pottera, řeknu si, ale stejně vím, že do Orlanda už ani nepáchnu.

Není to tak, že bych si ten den neužila, ale nevím, co si o tom mám myslet. Erik, Dee, Charles, Annie, Toph... Já. Všechno je to komplikované, a já pomalu začínám chápat lidi, co tlučou hlavou o zeď, aby si urovnali myšlenky. Udělala bych to pravděpodobně taky, kdybych nebyla v autě s bratrem. S bratrem, který ze mě nespustí oči.

"Jsem v klidu, už mě nemusíš sledovat jako chůva," řeknu naštvaně. Má se koukat na silnici, ne na mě.

Zarytě mlčí. A to mě nejvíc štve.

Podepřu si hlavu rukou a koukám se ven, najednou se mi udělá hrozně špatně, a já vím, že budu muset.

"Zastav!"

Neptá se, jen zabrzdí. Vyletím z auta a nedbám na to, že jsme pořád u silnice, prostě se předkloním, takže vystavím svůj zadek řidičům a vyvrátím obsah svého žaludku ven. Po chvíli na sobě ucítím bratrovu paži. Nic neříká, a jen tam stojí a v tu chvíli jsem za to ráda. Kéž bych ale u sebe měla mámu, ta by mi pomohla líp, než kdokoliv jiný.

"Už víš, proč jsem tě pozoroval?" zeptá se, když jsme zpátky v autě.

Tentokrát mlčím já.

Celá atmosféra je pochmurná, a tak - teda asi myslím, že to je ten důvod - pustí hudbu.

První tóny písničky se rozlinou autem já se i přes svůj stav musím usmát. Pohlédnu na bráchu, je očividné, že se mu to ohromně příčí.

On úplně nesnáší Miley Cyrus, a teď ji dokonce dobrovolně pustil. Má můj obdiv.

Otočím kolečko s hlasitostí skoro až na nulu, a prohrábnu mu vlasy.

"Díky," řeknu. Podívá se na mě, a usměje se. Zase je všechno v pohodě.

-------------------

Stojíme na zastávce a čekáme, až k nám přijede máma. Konečně nastal ten den, kdy máme konec chlastání a podobných ulítlostí s osobami opačného pohlaví, a konečně nastane zákon a pořádek, který v máminé přítomnosti řídíme, aby se nemusela moc nadřít. Ne moc lidí své rodiče respektuje, ale my ano, protože víme, že když ji ztratíme, nezbude nám absolutně nic.

"Jennifer! Christophere!" zavolá na nás mamka a mě se okamžitě rozlije tělem teplo. Konečně.

Mamka, která je opravdu krásná, na sobě má známky po nemoci, ale vypadá mnohem lépe, než když jsme ji doma zanechávali, k nám kráčí s nějakým klukem po boku.

"Ahoj mami, dej mi to," přivítá se s ní Toph, a vezme jí tašku. Já si prohlížím toho kluka. Je tak v Tophově věku, je docela pohledný, ale ne tím namyšleným způsobem, má tmavé vlasy a černé brýle, skrz které nevidím nic. Typický klučičí trik, s neprůhlednými skly. Jak očividné.

Obejmu mámu. "Kdo to je?" zašeptám jí do vlasů, a ona se zasměje. Asi ze mě ta zvědavost přímo prýští.

"Christophere, Jennifer, tohle je Logan."

Skoro bych si přála, aby to byl Logan Lerman, ale není. Logan Smith.

Brácha si s ním sevře ruku, jako to kluci někdy dělají, ale prohlíží si ho, jinak než já. Ještě aby jemu tekla slina, kdykoliv se podívá na jeho svaly, které jdou přes upnuté černé tričko setsakra vidět.

"Kdo jsi?" zeptám se, abych zamaskovala svůj zájem. Já nemám zájem. Ne o kluky. Kluci jsou zlo, kterému je třeba se vyhýbat. Aby se člověk nespálil. To pak bolí. Nečekaně.

"Jsem váš bratr," řekne, a mě zamrazí na krku. COŽE?!