„Za jak dlouho tam tak budeme?" Zeptá se Ema a promne si oči.
„Nevím asi za dvě hodiny." Řeknu a podívám se ven. Pořád prší a je zataženo. Zamračím se, jestli tam před tou halou, v které je koncert budeme muset stát v zimě a v dešti, tak se z toho zblázním.
„Já mám déšť ráda." Řekne Ema a také se podívá z okna.
„Já taky, ale jedeme tam hrozně brzo, takže tam budeme muset stát 5 hodin..." Ještě víc se zamračím.
„To zvládneme... Máš deštník?" Zeptá se. Jenom kývnu. Deštník snad mám.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit." Zasní se a obě se pouštíme do dlouhé debaty o tom jaké to bude. Shodneme se na tom, že to bude ten nejlepší koncert na vždy.
***
Konečně dojedeme do Berlína, obě jsme v Německu poprvé, tak se snad neztratíme.
„Kudy teď?" Zeptá se Ema.
„Na mě nekoukej. Se svojí německou zásobou se mi asi nepovede někoho zeptat." Zasměju se.
„Zkusíme to tudy!" Ukáže na nějakou silnici. Její název mi nic neříká tak pouze kývnu. Snad to bude zkratka nechci v dešti chodit 4 hodiny, jenom kvůly tomu, že Ema vybrala špatnou cestu. No vlastně, jsem souhlasila, takže to bude i moje chyba...sakra.
„Tady obejdeme tenhle barák a pak bychom to měli najít." Ukáže Ema do svého telefonu, v kterém má otevřené mapy.
„Tenhle barák?" Ukážu na bílý domeček s červenou střechou.
„Měl by to být on." Kývne. Obě se tedy vydáme obejít tento světlý dům.
„Moment." Řekne Ema a koukne se do telefonu.
„Co je?" Zeptám se a otočím se na ní.
„No...asi jsme špatně. Podívej ! Tenhle barák by tady vůbec neměl být." Obě se plácneme do čela a rozesmějeme se.
„Tak kudy?" Zeptám se teda, pořád obě bojujeme se záchvaty smíchu. Stojíme uprostřed náměstí, do kterého jsme se teď dostali.
„Támhle by měl být náš hotel." Ukáže Ema na velký dům.
Společně i s našimi batohy se tam vydáme. Před hotelem stojí nějací bodyguardi a my nechápeme proč.
„Dále nesmíte." Řekne nám jeden z nich.
„My tady jsme, ale ubytované." Namítnu.
„Máte to někde napsané?" Zeptá se druhý.
„Tady." Rozkliknu na e-mailu zprávu od vlastníků hotelu. „Máme pokoj číslo 321."
„Aha, tak to se mockrát omlouváme. Jsou tady ubytovaní známí zpěváci a spoustu holek sem chodí, aby měli fotku nebo podpis." Usměje se na nás bodyguard číslo jedna.
„V pořádku." Usměje se na ně Ema a obě vejdeme dovnitř.
Nejdříve jdeme k recepci, kde zaplatíme za ubytování a zeptáme se, kde máme pokoj. Chvíli pokoj hledáme, ale asi za 10 minut už sedíme v našem společném pokoji.
„Nechceš se jít projít?" Zeptá se Ema.
„Pořád prší." Ukážu na okno poseté malými kapičkami.
„No a? Chci se tady porozhlédnout. Můžeme jít třeba na Starbucks..." Usměje se Ema. Protočím očima, ale je to dobrý nápad, takže nakonec kývnu a obě se jdeme připravit.
„Co si vezmeš na sebe?" Vykřiknu na Emu. Obě se přehrabujeme v kufrech a něco hledáme.
„Nevím, asi to co nosím normálně." Řekne a já kývnu.
Obě si vezmeme džíny s dírami na kolenou, triko, dlouhou mikinu a nějaké kecky.
„Teď se zase ztratíme ne." Chytnu záchvat smíchu a Ema se ke mně zachvíli přidá.
„Teď tudy." Ukážu na velké vchodové dveře. Před nimi stojí hrozně moc lidí.
„Co se tady děje?" Zeptá se Ema.
„MARCUS! MARTINUS! MARCUS! MARTINUS!" Začne řvát dav. S Emou protočíme očima a vydáme se rovnou za nosem.
Sice jsme MMerky, ale ty fanoušci fakt neznají slovo soukromí. Chudáci kluci. Jo to říká holka, která je na stejném hotelu, ale já ani Ema jsme nevěděli, že budou ubytovaní zrovna tady.
Vejdeme do Starbucks obchodu a hned si jdeme objednat. Zachvilku to máme a tak si sedneme ke stolu pro dva k oknu.
„Za jak dlouho přestane pršet?" Zeptá se Ema. Pokrčím rameny. Je tady nádherně. Déšť je úžasný, aspoň se tady příroda trochu probere po těch slunečných dnech.
„Snad brzo... za pár hodin je koncert přeci." Povzdechnu si.
„12 hodin je podle tebe málo??" Zasměje se Ema.
