Ztraceni v oceánu [JungKook]

*24*

Spánek mě ale jednou přemoci musel. Vzbudila jsem se jen o pár hodin později, jak mě má máma budí. Myslím, že nejspíš byla dost překvapená, když tam uviděla nás oba. Neřekla na to však jediné slovo a pouze oznámila, že je čas vstávat a připravit se na let domů.

JungKook odešel k sobě, kde na něj jistě už čekala jeho rodina. Taky se musel připravit na dnešní let. Nechtělo se mi vylézt z postele ven a čelit realitě. Jinak to však nešlo. Slíbili jsme si, že se potkáme ještě na letišti a rozloučíme se tam. Nevím ale, jestli na to mám sílu.

Neměla jsem moc věcí, které bych si mohla sbalit. Opravdu jen hrstka oblečení a pár dalších věcí se vlezlo do příručního zavazadla. V poledne jsme se rozhodli poobědvat v hotelové restauraci. Já neměla náladu na to jít ještě k pláži, ale můj bratr chtěl jít a užít si alespoň trochu vody, když už je tady. A kde jsou nádhernější pláže, než na Havaji? Můj táta ho šel doprovodit a já s mámou zůstala sedět sama u koktejlu.

„Jsi smutná?" zeptala se po celé době, co jsme jen mlčely.

Neměla jsem chuť něco říkat. Hrozně ráda jsem ji po takové době viděla, ale moje aktuální nálada veškeré štěstí ničí.

„Jsem v pohodě," usmála jsem se.

„Pořád můžete zůstat v kontaktu, není to úplný konec, ne?" ignorovala mou odpověď.

„To sice ano, ale jaký by to mělo význam? Já budu tady a on tam," povzdychla jsem si a odpila si banánového koktejlu.

„Jsi do něj zamilovaná?" položila mi další otázku.

Nechtělo se mi vysvětlovat všechno to, co teď cítím. Nemám totiž sama tušení, co to je. Všechno je tak matoucí. Sžírá mě to zevnitř. Jsem šťastná, že jsem zpátky, ale přitom mám chuť se smutkem zbláznit a to jsme odsud ještě ani neodjeli. Co budu dělat zpátky doma? Umřu žalem?

Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou a nadechla se k odpovědi.

„Miluju ho."

A to je ten fakt. Už žádné mám tě ráda anebo jsem zamilovaná. Období zamilovanosti je fakt krásné a s Bryanem jsem si ho užívala opravdu hodně. Myslela jsem si, že když to přešlo, tak už je to ta láska. Myslím si však, že jsem se mýlila. S ním to do opravdové lásky nikdy nepřešlo. Měla jsem ho pořád ráda, ale asi to nebyla úplně láska.

Tady... přišlo mi, jako bych snad celou tu zamilovanost snad přeskočila. JungKooka jsem měla ráda, a především jsem mu po tom, co jsme spolu zažili, neskutečně věřila. Snad víc než komukoli jinému. Pak mi to přišlo jako bum. Naráz jsem věděla, že jsem v tom totálně po uši. Bylo to tak najednou a silné, až to bylo nad mé chápání.

„A nechci se rozdělit," cítila jsem slzy v očích, ale rozhodla se to zahnat.

Myslím, že dneska se napláču ještě dost.

Sledovala jsem, jak vstává a přechází se posadit vedle mě.

„Bude dobře, zlato," pohladila mě po ruce s povzbudivým úsměvem.

„Kdy? Ještě neodjel a už mám chuť se rozjet za ním," věnovala jsem jí zoufalý pohled.

„Časem," vzala mě kolem ramen a já neváhala a stulila se do její náruče.

Přesně do té, která mi takovou dobu chyběla.

Pro jednou jsem byla ráda za všechny povzbuzující slova, která mi řekla. Jindy jsem nad něčím takovým protáčela oči a myslela si svoje. Teď jsem si nechala hladit vlasy a nechala se bulíkovat tím, jak bude všechno v pohodě.

Mohli jsme u plážového baru sedět nějakou dobu. Pak už byl ale skutečně čas vzít zavazadla a vydat se na letiště. Měla jsem strach z toho, co se stane tam. Co to se mnou jen udělá?

Slzy v očích jsem měla, když jsem se loučila s jeho rodinou. Přestože je vůbec neznám, tak vypadali opravdu mile a přesně v tu chvíli mi docházel ten fakt, že už se to fakt děje. Přišlo loučení.

Oplatila jsem zamávání i dvěma klukům, kteří přijeli spolu s nimi a snažila se jim věnovat také úsměv. Byla jsem vděčná, že nám chtěli dopřát trochu soukromí při rozloučení, ale pak jsem taky nechtěla, ať odcházejí. Všechno je jako znamení, že je to tady.

„Dess?" oslovil mě JungKook, když jsem mu nevěnovala ani pohled.

Sledovala jsem zaneprázdněnou letištní halu a přemýšlela, kolik lidí se teď s někým musí taky loučit. Většina z nich se však určitě neloučí napořád. O to to mám těžší.

Z přemýšlení mě však vytrhly až jeho ruce, které vzaly něžně můj obličej. Donutil mě, abych se na něj podívala a střetla se tak s jeho lesklým pohledem.

„Nemusíme to už protahovat, všechno jsme si řekli," pousmála jsem se a už se nesnažila zakrýt slzy.

Před ním to schovávat nemusím, poznal mě za tu dobu až moc dobře.

„Ale já to chci protahovat," vrátil mi stejný úsměv, a pak mě zabalil do obětí.

„Děláš to, ale horší," popotáhla jsem, už zcela neovládajíc svůj pláč.

Hlavu jsem si opřela o jeho hrudník a v ruce sevřela černé tričko, co měl na sobě. Tiskla jsem ho tak pevně, že by mě od něj právě teď snad ani nikdo neodtrhl. Nedala bych se ani za nic.

„Promiň, že nedodržím naše sliby," mohla jsem se blahem rozplynout, když začal čechrat mé vlasy přesně tak, jak to dělá vždycky.

Je až úsměvné, když si vzpomenu na to, jak mi to na začátku lezlo na nervy.

„To nevadí, není to tvoje vina," odpověděla jsem a taky se na kousek odtáhla, když i on.

Setkala jsem se s tvářemi, které sice nebyly zdaleka tak mokré, jako ty mé, ale pár slz se na nich také třpytilo.

„Je, slíbil jsem to hlavně já," zamrkal, aby odehnal další slzy.

Zhluboka jsem se nadechla, abych alespoň na chvíli zastavila nepříjemné škubání v žaludku. Ruky jsem si opřela o jeho ramena a začala hladit jeho vlasy. Prsty jsem pak sjela i k obličeji a setřela pár nezbedných slz.

„Pojďme prostě jen vzpomínat na všechno dobré, jo?" přesvědčovala jsem spíš víc sebe než jeho.

Pokýval hlavou, a pak ji sklonil, aby se čelem mohl opřít o to mé.

„Miluju tě, a to si chci pamatovat," šeptla jsem.

„Taky tě miluju a taky si to chci pamatovat," věnoval mi poslední úsměv a s ním i polibek.

Možná by bylo snazší na všechno zapomenout. Na to, jak jsme se poznali, co jsme zažili a čím vším jsme si museli projít. Když zapomenu, přestane to bolet.

Jenže... ty krásné věci stojí za to, abych si je pamatovala. Proto nikdy nezapomenu.

KONEC

***

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale očividně velmi ráda píšu o tom, jak se dva lidé loučí. Čím to? Že by zkušenost?

Kdo ví.

Andy