Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

29.

—O pár měsíců později—

Bylo to tak divné a unavující; vzpomínat a ujišťovat se. Nebyl to jenom zlý sen? Byla to realita? Opravdu se to stalo? Stále jsem byla zmatená a nebyla si úplně jistá, zda jsem si pamatovala a vzpomínala na vše, ale stále to bylo lepší než nic; stále se to dalo počítat za úspěch. Přeci jen, říkává se, že všechno zlé je pro něco dobré. Wakanda byla skvělé místo, nádherná plná přírody, klidu a bezpečí, ale hlavně vyspělá země plná techniky, o které se ostatním inovátorům mohlo jen zdát. Shuri se stala mojí nejlepší kamarádkou a nebyl den, kdy by nepřišla s něčím novým. Byla nehorázně chytrá a vynalézavá. Dovolila bych si říci, že snad více, než já sama a táta dohromady. Bezpochyby by určitě žárlil a všude se snažil najít tu nejmenší chybičku. Chyběl mi. Když jsem si na něho konečně vzpomněla, nebyl den, kdybych na něho nemyslela. Jak se asi měl? Naposledy, co jsem ho viděla, vypadal příšerně, když jsem se na jeho utahanou postavu dívala přes skleněné zdi ošetřovny kampusu. A nejen on. Nejvíc co mě zarazilo, byl ten fakt, že Bucky byl zpět v týmu. Bucky. James Buchanen Barnes...Bože, jak moc jsem toho muže nenáviděla. Za všechno. Za to, že odešel, když jsem ho potřeboval ze všeho nejvíc. Za to, že jsem ho stále milovala a hlavně za to, že se odvážil vůbec vrátit. Ten bastard. Jak se opovažoval? Zhluboka jsem se nadechla, rukávem si setřela slzy z tváře, nohy si přitáhla k tělu, bradu si položil na kolena a dívala se před sebe – na horizont. Slunce pomalu zapadalo a oranžové paprsky vrhaly stíny na kopce a stromy. Bylo to opravdu nádherné. Ticho. Klid. Příroda. Jenom já a moje myšlenky. Žádní lidé v bílých pláštích, žádný tlak, žádné testy nebo experimenty. Jenom mír.

Usmála jsem se, zavřela oči a užívala si poslední chvíle sluníčka, které mě svými paprsky hladilo po tvářích. „Taky jsem sem chodíval." Z mého klidu mě vyrušil něčí až moc známý hlas a. Otevřela jsem oči a cukla sebou. Byl ten poslední, koho bych tu nečekala. Zrak jsem nechala upřený před sebe a zůstala potichu. „Je to tu opravdu nádherně."

„Proč si se vrátil?" Zeptala jsem se a otočila se k němu. „Cože?"

„Slyšel si mě, proč si se vrátil? Bylo to, protože jsem tam nebyla, že jo?" Uchechtla jsem se a pokračovala dál, aniž bych si všimla, že chtěl něco říct. „To je v pohodě. Nemusíš to vysvětlovat. Myslím, že to chápu."

„Lilly, mohla bys mě laskavě nechat mluvit!" Vykulila jsem oči nad jeho zvýšeným hlasem, povzdechl a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. „Odešel jsem, protože jsem si myslel, že to tak bude nejlepší. Pro všechny. A vůbec nic nechápeš."

„Ha! Díky za připomenutí, Jamesi." Řekla jsem hořce, stejně tak jako jsem se i cítila. Zvedla se ze země, oprášila si legíny a zadívala se mu do tváře. „Dobře víš, že jsem to takhle nemyslel..."

„Tak jak tedy, hm?" Probodla jsem ho pohledem, a když se k ničemu neměl, povzdechla jsem a prošla kolem jeho postavy. „Nechoď." Chytil mě za ruku. „Zrovna jsem tě dostal zpátky, prosím neodcházej. Znovu už ne." Jeho hlas zněl tak křehce, tak smutně. Když jsem se mu podívala do tváře, v očích se mu třpytily slzy. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo v tu praštil do břicha a vyrazil dech. „Pravdou je, že jsem odešel, protože jsem chtěl, abys byla šťastná- a oba dobře víme, že to bys se mnou nikdy nebyla a nedostala to, co si zasloužíš. Jsi to nejlepší co mě kdy v životě potkalo a co tenhle svět má. Miluju tě a radši budu žít s tím pocitem, že mě nenávidíš, než s tím, že bys se mnou nemohla být šťastná." Zhluboka se nadechl a celou si mě prohlédl. „Podívej se, kde si díky mě skončila...Hydra nikdy nepřestane. Nikdy se nezastaví, aby se ke mně dostali a že se jim to povedlo. Ani netušíš, jak moc jsem si přál, aby tam ti prohnilí parchanti byli...To co ti udělali...Bál jsem se, že tě už nikdy neuvidím...Nedokázal bych bez tebe žít." Zrak z jeho tváře jsem stočila za jeho široká ramena a všimla si známé postavy. Postavy osoby, která byla důvodem, mého zapomnění a tápání v temnotě; mé sestry.

Vykulila jsem oči, když jsem si všimla zbraně v její ruce a můj křik se ztratil v ráně výstřelu, který se odrážel od stěn skal. Bucky mi vpadl do náruče. Prosila jsem ho, aby zůstal vzhůru a neopouštěl mě. Hlavu jsem mu položila do klína a z čela mu odhrnula spadané vlasy. „Ne, prosím. Zůstaň se mnou." Zašeptala jsem, sklonila se k němu a jednou rukou ho hladila po tváři, zatímco druhou tlačila na silně krvácející ránu v jeho hrudi. Ztrácel moc krve. Pokud jsem chtěla, aby přežil, musela jsem to krvácení zastavit.

„Lilly..." Zachraptěl, zatřásla jsem hlavou a položila mu prst na rty, které začínaly být obarvené od krve. „Ne, nemluv. Akorát se vysílíš." Vážně se na mě podíval, chytil mě za obě ruce a pořádně stiskl. „Ch-chci abys to věděla-" zakašlal a po bradě mu tekly pramínky karmínové barvy. Zavzlykala jsem a zatřásla hlavou. Nemohla jsem o něho přijít. „M-miluju tě..." Vydechl a jeho ocelově modré oči se zavřely a jeho stisk kolem mých rukou povolil, než mu bezvládně padly na hruď.

„N-ne. Ne! Bucky!" Chytila jsem ho za tvář, druhou rukou podebrala hlavu a položila si ji na hruď. „Prosím, neopouštěj mě. Taky tě miluju...Prosím. Taky bez tebe nedokážu žít."

„S tím ti můžu pomoct." Ozval se její hlas a než jsem se stihla otočit, vzduchem se ozval další výstřel.

Trhla jsem sebou a vyskočila ze země. Přerývavě jsem dýchala a rukama si vjela do vlasů a zády se opřela o stěnu. Bylo to tak živé, tak opravdové. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrazil dech. Nadechla jsem se a podívala se na ruce, abych se ujistila, že nebyly zašpiněné jeho krví. Když jsem se ujistila, že byly čisté, vydechla jsem a kousla se do tváře. Byl to jen sen. Jen zlý sen. Odstrčila jsem se od zdi a na třesoucích nohou se pomalu rozešla ven. Odhrnula jsem závěs, který sloužil jako náhrada za dveře a jakmile vyšla ven, zhluboka se nadechla čerstvého a po ránu lehce chladného vzduchu. To hrobové a poklidné ticho přerušilo zapípání mého náramku na zápěstí. Zamračila jsem se a poklepala na display a vteřinu na to se přede mnou objevila tvář mé oblíbené osoby v celé Wakandě.

„Je všechno v pohodě? Protože mi to tady ukazuje šílený hodnoty. Zase si měla ten stejný sen?" Zeptala se, tvář měla staženou starostí. V očích mě zaštípaly slzy. Odkašlala jsem si a přikývla. „Je to tak reálné a já pak nevím, co mám dělat Shuri." Zašeptala jsem a zrak z její hologramového obličeje jsem přesunula na krajinu, které mě obklopovala. „Opravdu nevím, jak bych ti s tímhle mohla pomoct." Pousmála jsem se. „Obávám se, že s tímhle tím se budeš muset nějak vypořádat sama."

„Já vím a taky už vím jak." Řekla jsem rychle a naposledy se kolem sebe rozhlédla. Slunce už začalo pomalu vycházet. „Mohla bych si půjčit jednu vaši loď a taky budu potřebovat nějaké věci..."

„Určitě, ale asi mi neřekneš proč, že ne?" Provinile se kousla do rtu. „Řeknu, až bude čas."

„Tak dobře. Přijď ke mně do laboratoře. Oblek a ty věci tam na tebe budou čekat. Jen doufám, že víš, co děláš Lilly."

Uchechtla jsem se a zatřásla hlavou. „Nemusíš se bát Shuri. Vím, co dělám."

Aspoň prozatím.  

****************************

****************************

****************************

Je dost pravděpodobné, že mě někteří z vás v příštím díle začnou nenávidět...Za to se předem omlouvám.

Užijte si čtení a to čekání na další díl, protože to bude masakr plný slz a úzkosti! ;-) :-D 

Upss...:/

Paris-99