Jiří Kulhánek
Noční klub
Tento příběh si vyžádal úpravu několika časových údajů známých z reálného světa — týká se to ponejvíc dat vydání některých knih.
J.K.
NOČNÍ KLUB - DÍL PRVNÍ
“Uděláme ji nějak složitě, nebo jen tak na česneku?” muž přetáhl tenkou čepel přes opotřebovaný brousek a s kriticky nakrčeným obočím zkontroloval ostří. Žena, velký pekáč v rukou, zamyšleně sledovala směr jeho pohledu - nůž vypadal víc než jedovatě.
“Já ti nevím. Je hubená, žádný sádlo, bude to suchý... Takže buď jovance s mangoldovými řapíky a Sauce a la Maltaise, nebo něco jednoduchýho. - Třeba ragů.”
Muž dál brousil a ocel vydávala pravidelné svištivé zvuky. Pootevřeným oknem vlétla poslední podzimní moucha, z dálky ječela cirkulárka a od sousedů přes zahradu znělka Zlaté Prahy. Žena položila pekáč na stůl, urovnala fald na voskovaném plátně a protáhla si záda; kuchyní vonělo koření a cibule, voskované plátno bylo květované a znělku vystřídala píseň v rytmu prchajícího bizona.
“Ty a ty tvoje maltaise a řapíky,” muž ono cizí slovo vyslovil jako maltajíííze, “to zas bude trvat dva dny,” znovu zkontroloval ostří.
“Takže ragú,” řekla žena definitivně.
“No jo. Pudem se na ni mrknout,” muž vstal, tupou stranou nože se podrbal na bradě a tiše zabručel: “Ragú, to zase abych škrábal brambory.”
* * *
Žena se ostražitě rozhlédla a otevřela dveře do sklepa - něco se jí dneska nezdálo, nevěděla co, a to se jí nezdálo ještě víc.
“Nedloubej se tím v zubech!” alespoň okřikla muže, který právě začal ostrou osobní hygienu.
Co tu babu zase žere? pomyslel si, ale poslušně dal ruku dolů. V chodbě bylo přítmí ředěné jedinou čtyřicetiwattovou žárovkou a skrz pečlivě zavřené kuchyňské dveře sem nepronikla ani Zlatá Praha, ani cirkulárka. U bílé zdi seděl bílý kocour, a když se k němu lidé otočili zády, otevřel blankytně modré oči, zašvihal špičkou ocasu a protáhl se muži pod nohama. Žena se naposledy ohlédla, ale nic znepokojivého tam skutečně nebylo, tak jen pokrčila rameny, dveře do sklepa zapadly a v zámku dvakrát cvakl klíč.
* * *
Schody dolů, ještě jedny dveře a ještě jedny - na těch posledních bylo zvláštní, že byly polepené půlmetrovou vrstvou polystyrenu. V malé místnosti za nimi bylo vůbec mnoho zvláštních věcí.
Zena rozsvítila a v žlutém světle žárovky za drátěným krytem se objevila stará postel s kovovými pelestmi. Na posteli byl flekatý slamník a na slamníku tak desetiletá holčička s rozcuchanými vlasy, obrovskýma očima a stopami zaschlých slz na ušmudlaných tvářích. Kolem levého kotníku měla sešroubovaný okov, od kterého vedl řetěz k bytelné kotvě zapuštěné mezi cihlami - byl dlouhý tak akorát, aby dosáhl k záchodu bez prkénka a rezavému kohoutku trčícímu z omítky.
“Ragú,” řekl muž.
* * *
Žena dovřela dveře a polystyren ohavně zaskřípal. Hnědý kocour seděl u hnědé stěny ve stínu jednoho z drátů kryjících lampu - v hnědém štuku se táhl dlouhý světlý škrábanec a kousek nad ním se rozpíjela tmavá skvrna. Přestože obojí mělo být částečně skryté za chlupatým tělem, světlý šrám křížil hnědý kožich a rozpitá skvrna přecházela na kocourovu hruď a levou polovinu hlavy až k uchu. Žena přejela pohledem přímo po zvířeti, ale neviděla nic.
