Liptoňáci

☯️Kapitola 12☯️

Yuin ÚP.:
"Tsk, to nepřekonáš," ušklíbla jsem se na Genji, když jsem svytřelila tři šípy do středu za sebou.
"Myslíš," ušklíbla se Genji a vytáhla pět šípů ze svého toulce, "zírej!"
"To není fér!" zlomila jsem se, když vystřelila všechny najednou a každý do jiného středu.
"A kdo říkal, že to musí být jeden střed?" ušklíbla se.
"Takhle to zvládnu taky," zamračila jsem se.
"Neměli byste plýtvat municí!" ozvalo se za námi.
"Co je Mid?" zeptala jsem se.
"Pamatujete na to hledací kouzlo na jejich Yui? Zdá se, že to něco našlo," řekla.
"Aha," bylo mi to trošku líto, nechtělo se mi s nimi loučit...
"Tak pojďte, ostatní už na nás čekají, Vivian tady zůstane a kontaktuje nás, pokud se něco změní," ukázala nám Mid.
"Kde jí to lokalizovalo?" zeptala se Genji.
"Nedaleko, podle všeho je tam nějaký rušič, takže dalo kouzlu dost práce jí najít," zněla odpověď.
"Jdeme?" volal na nás Ezio.
"Jo, ale nejdřív si něco ujasníme," řekla Mid, "VŠICHNI mě budou poslouchat na slovo."
"Vždyť je to vlastně naše mise..." protestova Laito - Ayato byl překvapivě zticha a vypadal trochu smutně.
"Ale vy se tady nevyznáte a netušíte, do čeho jdeme," pokrčila rameny Midnight.
To byl docela rozumný argument a tak už nikdo nic nenamítal.

"Nepřipomíná vám to tady něco," usmála se najednou Genji, když jsme se blížili k určenému místu.
"Vzpomínky na tomhle místě," taky jsem se usmála.
"Co je na téhle jeskyni tak speciálního?" zeptal se nás Kanato.
"Tady jsme měli takovou svojí první akci," usmála se Midnight, "tenkrát to byla taková zkouška."
"Aha," usmál se Reiji.

Opatrně jsme vešli po jednom dovnitř, byla tam stará známá tma, ale tentokrát se zdála zlověstnější. Připravila jsem si luk s šípy. Začalo se ochlazovat. Najednou jsem se zastavila.
"Haló?!?" zavolala jsem.
Nic, žádná odpověď.
"Haló?! Midnight! Ezio! Ayato! Kdokoliv?" zavolala jsem zase a začala se bát. Strašně jsem znervózněla.
"H-hej," už jsem pomalu zašeptala, "neopouštějte mě."
"Aaaaaaaaaaaa!" najednou jsem pocítila obrovskou bolest ve svém levém lýtku. Podívala jsem se dolů, ale nic jsem neviděla. Soustředila jsem se na pocit ve své noze a uvědomila si, že tam mám kus dřeva.
"Kde se tady vzalo dřevo?" pak jsem si vzpomněla, jak když jsme tu byli posledně jsme oběvili naše mazlíčky a jak se změnilo počasí.
"Co se to sakra děje," uvažovala jsem. Zavřela jsem oči, tohle mi nikdy nešlo, ale budu to muset zkusit - musím se spolehnout na svou intuici a improvizovat jako to dělá Mid!
"Ghah," vystřelila jsem, ale další kus dřeva mě sedl do ruky a střelila jsem špatně.
"Mysli, mysli," uvažovala jsem, "počkat," dostala jsem nápad, "LILI! LILI! LILI!"
Volala jsem Liliino jméno stále dokola a doufala, že mě moje jednooká ocelotka uslyší a přiběhne.
"Nyaaa!" ozvalo se nedaleko mě.
"Lili?" zeptala jsem se.
"Mauuu!" vypískla a najednou jsem pocítila jak se mi chlupaté tělíčko mojí kamarádky otírá o nohy.
"Díky bohu," usmála jsem se a pohladila hladkou ocelotí srst. Najednou začala světélkovat, až se zastavila na zlatavé záři, která začala prostipovat jeskyní.
Rozhlédla jsem se a zhrozila se, kolem byli u stěn přimáčklí ostatní pod vrstvou zvláštních kořenů!
"Yui?" zvedl hlavu Ayato, byl jako jediný při smyslech.
"Jste v pořádku," přiběhla jsem k němu.
"Až na to, že mě mačká nějakej stom ke skále to celkem ujde," odfrkl si.
"Ha ha ha, moc vtipné," zvedla jsem obočí.
"Prostě mě odsud dostaň," zvedl obočí.
"Jenom, když poprosíš," ušklíbla jsem se.
"Prosím," řekl, pěkně ironicky.
"Nic víc nebylo třeba," vytáhla jsem svoje šípy a vystřelila jich několik za sebou na slabé místo u země, kořeny se podlomily a Ayato se dostal snadno ven.
"A co dál?" zeptal se.
"Nemůžu takhle dostat ven všechny, nemám dost šípů a navíc všichni spí," zamyslela jsem se.
"Au," spadla jsem na něj, když jsem došlápla na svou poraněnou nohu.
"Co se ti sakra stalo?" zeptal se mě.
"Já nevím, ta věc, ty kořeny na mě zaůtočili a pak jsem zavolala Lili a zbytek znáš," řekla jsem, "netušíš, co se to děje?"
"Reiji o tom něco vykládal, nějak odvrhnuté nápady, bla bla bla, smrtící zbraň, bla bla bla, nějak působí či co, atd... moc jsme neposlouchal," odpověděl mi.
"Ono by se nelidské hodilo poslouchat," zakroutila jsme očima.
"Jasně, jasně, já si myslím, že tady je momentálně větší problém," ukázal na mojí nohu, "dovedeš se postavit?"
"Jauuu! Ne," zkusila jsem.
"Tak faaaaaajn," pokrčil rameny a zvedl mě do vzduchu, jako nevěstu.
"C-co to děláš?" zrudla jsem - ještě jsem to neřekla? Jasně, je vulgární, divný, ukecaný, zlomyslný a to všechno, ale mě se nějakým způsobem podařilo si k němu vypěstovat náklonnost a asi o dooooooost větší, než jenom přátlství.
"No, když nemůžeš jít, tak tě musím nést, mimochodem jseš těžká," řekl.
"No tak to teda pěkně děkuju," dala jsem si opatrně ruku kolem jeho krku a zrudla ještě víc, "kam jdeme?"
"No, postáváním jim nepomůžeme, takže jdeme najít něco, co by mohlo..." řekl, jako kdyby to bylo úplně jasné.
"Hm..." snažila jsem se soustředit na něco jiného, než na blízkost, ve které se nacházíme...
Lili vedle nás poskakovala a svým zářícím kožíškem nám svítila na cestu.
Netuším jak dlouho jsme šli, pamatuju si jen, že mi to připadalo jako celé věky. No, docela hezky strávené věky 😏😏. Najednou přehlušilo Liliino zlaté světlo světlo modré. Před námi se nacházela kruhová místnost, ve prostřed měla kráter a z něj vycházely všechny ty kořeny. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme, zě vevnitř je svítící bariéra a v ní holka ve školní uniformě, s blonďatými vlasy.
"Ta bariéra z ní evidentně vysává energii," řekla jsem.
"A živí ty kořeny," přidal Ayato, "jo mimochodem, to je ta holka co jí hledáme."
"A-aha, ale já myslela, že pro vás znamenala fakt hodně, taky jsi říkal, že se ti líbí, tak jak je možné "mimochodem"?" nechápala jsem.
"Prostě už je moje číslo jedna někdo jiný," řekl.
"Můžu vědět kdo?" zeptala jsem se a snažila potlačit naději ve svém hlase.
"Tak fajn, ale později," řekl Ayato a rychle uskočil, protože naproti nám vystřelil jeden kořen.
"Musíme něco vymyslet, možná pokud použiju nějaký enchant (primitivní typ magie) na svůj šíp, tak budu schopná prostřelil tu bariéru," zamyslela jsem se.
"Za pokus to stojí," přikývl Ayato a položil mě za jeden výstupek, co nejblíž kráteru.
"Tak jo," zašeptala jsem, "prosím funguj. Vi et velocitate Lipton!"
Seděla jsem, soustředila se a stále opakovala formulku. Nakonec změnil Lipton barvu, kterou se vsakoval to hrotu šípu na červenou a naplnil jí celý šíp.
"Snad je to dobře," šeptla jsem a stoupla si, ikdyž mě to bolelo.
"Pozor!" Ayato mě odstrčil, ale kořen ho zasáhl do boku.
"Nee!" vykřikla jsem a rychle ho chytla a objala.
"Rychle, střílej," zašeptal. Kývla jsem, slzy v mých očích. Námáhavě jsem se zvedla a vystřelovala šípy po blížících se kořenech, až mi zbýval jeden poslední - ten enchantovaný.
"Tak fajn, jeden pokus," napla jsem tětivu a zamířila.
"VI ET VELOCITATE LIPTON!" zařvala jsem a vypustila šíp.
Jako ve zpomaleném záběru jsem viděla, jak šíp proletěl všemi kořeny, které mu stáli v cestě a z prudka narazil do bariéry. Zvedla se obrovská oslňující záře a pak naplnilo místnost pomalu Liliino zlatavé světlo.
"Ayato!" rychle jsem se otočila.
"Klídek, žiju," ušklíbl se a pokusil se posadit, ale rána ho až moc bolela.
"Počkej," odtrhla jsem si kousek kroptopu (sice je už tak dost krátký, ale když jde o život, musí se i ztrapňovat...). Sedla jsem si k němu a opatrně začal ránu obvazovat, "lepší?"
"Jo," odpověděl a pak jsme se, navzájem podpíraje, nějak zvedli.
Došli jsme ke kráteru a zjistili, že ta holka - jejich Yui tam zmateně sedí.
"Tak se nám to asi povedlo," usmála jsem se.
"Díky bohu," ušklíbl se.
Pak se mi najednou podlomily nohy a pak bylo jenom černo...

Probudila jsem se pozdě večer. Venku byla tma, ležela jsem na ošetřovně a překvapivě na mé posteli měl hlavu Ayato, jednou rukou držel tu mojí.
To tady čekal jak dlouho! pomyslela jsem si a následně zrudla jako rajče.
"Už jsi vzhůru!" zvedl najednou hlavu a pak se zved a OBJAL MĚ!!!!??? Od kdy...
"J-jo, c-co je?" vykoktala jsem a můj obličej okamžitě překonal 50 odstínů rudé...
"Ach jo, asi ti to budu muset říct, protože zítra odcházíme," řekl dost smutně.
Co je s ním???
"Aha," řekla jsem taky smutně.
"Podívej, víš, jak jsem ti říkal, že mám někoho jiného jako své číslo 1?" zeptal se.
"Ano, zeptala jsem se tě, kdo to je," posmutněla jsem. Super, pomyslela jsem si, vsadím se, že je to Midnight...
"Ty."
"Co?" nechápala jsem.
"Byla jsi to ty," on. se. ZAČERVENAL KVÚLI MĚ!!!!! Jestli je tohle sen, neprobouzejte mě...
"Já? Vážně? Není to nějaký vtip?" zeptala jsem se, pořád nevěřící svým uším.
"Není to vtip," najednou se mi podíval z příma do očí, "co si myslíš ty?"
"J-já, já asi jsi taky moje 1," usmála jsem se a v zápětí zase zrudla.
On se jenom usmál, pak se ke mě naklonil a musím uznat, že jsem nikdy nebyla překvapenější z jeho akcí, protože mě políbil! Okamžitě jsem ho líbala nazpět.
"No, takže Yui Rito Blond, udělala bys mi tu čest a stala se mou přítelkyní," řekl, když jsme se odtáhli.
"Ano!" vypískla jsem a objala ho.
"Proč brečíš?" zeptal se mě, když mi začaly stékat po tvářích teplé potůčky slz.
"To štěstím," usmála jsem se.
"Tak v tom případě," objal mě pevnějc.

Pohled 3. osoby:
A dalšího dne nás opouštěli: Reiji, Shu, Subaru, Kanato, Laito a jejich Yui, ale Ayato se rozhodl zůstat se svojí přítelkyní na Zemi.
Nutno dodat, že Midnight a Genji blábolily celý den něco o OTP a že jejich ship je cannon..........