Assalumin

Kapitola první

,,Musíš se víc přikrčit!" Zakřičel na mě můj otec. Já věděla, že má pravdu. Byl jeden z nejvyšších vojevůdců této země a měl přehled o tom, co dělá. Já od něj však neměla daleko a byla jsem silnější, než valná většina jeho vojáků.
Ale pořád jsem nebyla dost dobrá.
Měli jsme totiž s otcem dohodu. Já ho porazím v souboji a on mě pustí na výpravu za hory. Na výpravu, která mi může zachránit matku. Musím ho ale překonat.
,,Já se snažím!" Vzlykám a padám na kolena do čerstvě napadaného sněhu, krátký meč pouštím z ruky.
Už jsem zase na pokraji slz. Ale ne. Musím být silná...
Táta si ke mně sednul.
,,Stellaradu," začal. ,,zlato, já vím, že je pro tebe nemoc tvé matky velkou přítěží. To je ale pro nás všechny." Vzdychl a pokračoval. ,,Také vím, že by jsi ráda šla pro ten lék, ale je na druhém konci země ato není vůbec lehká cesta. Musíš se smířit s tím, že-"
,,Ale já to zvládnu!"
,,Ani já to nezvládl a ještě mám štěstí, že jsem se vrátil. Navíc pamatuješ na naší dohodu."
,,Tati ale ja se nezlepšuji!"
,,Zlepšuješ, ale nevidíš to. Pojď to zkusit znovu." Pobídl mě a vstal. Já ho následovala. Postavila jsem se do výchozí pozice, a když táta kývl, začala jsem bojovat se všech svých sil.

,,Mami, jsem doma!" Pozdravila jsem hlasitě mamku. ,,Kde je Callobellar?"
,,Tvůj bratr šel na tržnici a pro vodu, brzy bude zpátky." Řekla s úsměvem. Vždy vyzařovala pozitivní energii a modré oči jí zářily radostí.
,,A nechal tě tady samotnou? Jak ti je?"
,,Stellaradu, víš moc dobře že sama být zvládnu. Je mi fajn."
Stellaradu ale věděla, že to tak není. Matka měla vážnou nemoc zvanou Kaduarh. Lidem v této části království značila pomalou a bolestivou smrt. Byl na ní však lék. Na druhém konci země rostl strom a jeho květiny, zvané Assalumin dokázaly léčit. Ale jen málo se z výpravy za květinou vrátilo a těla těch, kteří už nikdy nebyli viděni, zůstávají nenalezena. Můj otec byl naštěstí jeden z těch, co se vrátili a sám říkal, že se nedostal ani za hory. A ty nejsou ani ve čtvrtině cesty.
Moje matka, Ignisperro, dostala tuto nemoc když mi byly čtyři roky. Rozhodla jsem se tedy, že začnu denně trénovat a jeden den sama matce přinesu lék.
Bohužel stejně tak, jako já se v bojování zlepšovala, stav mé matky se zhoršoval.
Ale i přes všechny tyto starosti, můj otec ji pořad miloval a žili jsme šťastně. Moji rodiče se na sebe podívali, a pak pohlédli na mě.
,,Takže, Stellaradu." rozmluvil se táta. ,,Vzhledem k tomu, že zítra dovršíš sedmnácti let, složili jsme se s tvou mamkou na tohle." Otočil se a ze své skříně vyndal nový meč s opaskem.
,,Cože?!" Vyhrkla jsem ze sebe nevěřícně. ,,To nemůže být pro mě! Já- já si to nezasloužím!"
,,Zítra máš narozeniny Stellaradu!" Zastauje mě mamka.
,,Tak, a to je vše tvoje. Už si to vem!" Zasmál se táta. Pomalu jsem k němu přišla a vzala zbraň z jeho rukou. Prohlídla jsem si tu krásu.
Byl to meč střední délky, což byl nezvyk, neboť Stellaradu zatím používala jen krátké, lidské meče. Tenhle byl na první pohled elfský. Poznala to podle bíleho kovu, ze kterého byl vyroben a znaků na něm vyrytých. Konečně meč jejího rodu.
Rukojeť byla z břízověho dřeva, obmotaná modrou stužkou a na jejím konci byl posazen drahokam stejné barvy.
Byl nádherný.
,,To muselo být hodně drahé..." vzdychla jsem, když jsem si tu precizní zbraň prohlížela.
,,Nevadí, hlavně, že se ti líbí a dlouho vydrží." Ujistil mě táta.
Připnula jsem si pouzdro na opasek a meč jsem namířila na tátu.
,,Vyzívám tě na souboj!"
,,Líbí se ti?" Prudce jsem se otočila ke dveřím. Stál tam můj bratr. ,,Pomáhal jsem vybírat."
,,Je skvělej! Děkuju vám hrozně moc!" Poděkovala jsem a podívala se znova na tátu.
,,Tak jdeme?"

,,Podle mě ti to jde s tímhle mečem mnohem líp Stellaradu!" Slyším svého tátu chválit mě. Já ale příliš nevnímám a soustředím se spíš na mé pohyby.
Najednou jsem zasadila tu největší ránu, kterou jsem dokázala. Táta to evidentně nečekal, protože pustil svoji zbraň z ruky a spadl dozadu do sněhu. Já mu namířila špičku svého nového meče na krk. Ikdyž je to s ním nezvyk, už jsem zvládla porazit tátu.
Do očí mi už zase vyhrkly slzy. Tentokrát to byly ale slzy štěstí, protože jsem věděla, co to znamená. A otec také.
,,Já to dokázala!" Vkřikla jsem. Táta se postavil.
,,Neuvěřitelné."
,,Tak na co čekáme? Domů, osedlat koně a vyrážet!" Dala jsem si meč do pouzdra na opasku a začala utíkat směrem domů.

Tak tohle byl můj pokus o napsání něčeho :'D snad to není tak špatný :) Děkuji za přečtení a budu ráda za vaše komentáře ❤❤