"Jsi úžasná," slýchávala jsem často, když jsem s ním běhala po loukách. "Vážně, netuším, proč zrovna já jsem tvůj nejlepší kamarád."
"Protože mi rozumíš nejvíce. Ostatní lidé mě zkrátka nechápou, ale ty ano."
Usmívala jsem se.
Milovala jsem tu osobu, která mi byla nejblíže. Vždy když jsem to v dětství potřebovala, byl tu pro mě. Ačkoli jsem byla odstrčené dítě, neoblíbené, on tu byl každou sekundu pro mě. Trávili jsme spolu veškerý čas. On mi radil, pomáhal a povzbuzoval mě. Jako můj starší bráška, který měl ovšem ještě více dětské sny než já.
Prodíral se se mnou vodou ledovou jako sněhové krystaly padající na vánoční stromeček, když jsem se rozhodla, že se osvěžím u potoka. Jezero sice tehdy bylo obdařeno mnohem větším počtem slunečních paprsků, ale byli tam lidé. Ačkoli nebyl tak silný ve chvíli, kdy jsem uklouzla na mokrém kameni, spadla do vody a nezachytil mě, stále to byl nejlepší kamarád. Můj.
Zkoumali jsme spolu berušky lezoucí po listech stromu, který se svými větvemi natahoval až do mého okna a stínil mi tak před přímým slunečním svitem. Žasli jsme nad tím, že se to sluníčko vždy objevuje na jiné straně oblohy, než na které se za mraky schovalo. Straně naprosto opačné a přesto tak krásné. Šplhala jsem s ním do pohádkově rudých mraků a doufala, že tam najdu palác pro princezny.
To mluvím o tobě. Ty jsi byl můj nejlepší kamarád. Nikoho jsem nemilovala více než tebe. Ovšem...
Do mého života se vklínilo něco, co jsem tam nechtěla. Dostalo to lístek do mého života, ačkoli já sama jsem mu to nikdy neprodala. Nikdy jsem nechtěla, aby se něco usadilo u mých myšlenek, prošlo turniketem a dokázalo nás to rozdělit. Ale přeci jenom, touhy jsou sice často věčné, ale ne vždy se vyplní. Já taky pomalu začala poznávat, co to je. Dospívání.
Přestávala jsem být malou holčičkou. Odkládala dlouhé šaty a měnila je za krátké sukně. Pomalu přestala chodit ranní rosou k potoku a místo toho mě v ústech studil ledový alkohol v nočním baru. Ne jednou jsem přišla domů v chlapecké košili. Chtěla jsem splynout s davem a začlenit se do kolektivu. Už jsi mi nestačil. Chtěla jsem mít kamarády i jinde, než u svého okna. Ačkoli jsi se mnou vždy chtěl chodit všude a já zase s tebou, moje změna nás náhle rozdělila.
Dlouho do noci jsem s nimi byla venku. Za tebou pak vždy k ránu chodila, vracela se k tobě. Někdy s pláčem. Někdy se smíchem. Občas jsem se musela chytit dveří, abych nezavrávorala a nespadla.
Pokaždé jsi tam na mě čekal a ale tvůj úsměv pomalu chabl. Říkal jsi mi, že to není dobré. Že se to na můj věk nehodí. Že nemám přestávat chtíť být tou princeznou, která má zámek na louce z kopretin. Že nemám zapomínat na knihy ve své knihovničce a dívat se na ně stejně veselýma očima, jako jsem to dělala kdysi. Ale já na tebe křičela. Viděla jsem jen to, co jsem vidět chtěla. Jak žárlíš, jak se bojíš, že se najde někdo lepší než ty. Bolelo tě to, já vím. Teď to bolí mě, zatímco ty?
Flaška v ruce mi spadla a zlatá tekutina se rozlila po zemi. Ušklíbla jsem se, udělala krok, abych si mohla lehnout do postele, ale podlomily se mi nohy a já skončila na studené podlaze. Pak jsem si všimla tebe. Zase jsi tam seděl. Čekal jsi na mě. Jako obvykle. Seděl jsi na posteli a právě odložil pohádkovou knížku. Musela být moje. Chtěla jsem zjistit, co čteš, aspoň chvíli se ti věnovat.
Knížka se ovšem v mojí mysli rozplynula stejně jako ty. Zatřepala jsem hlavou. Nemohl jsi jen tak zmizet. Vždyť jsi tady seděl! A vždycky tu na mě čekal! Jak je možné, že jsi náhle zmizel? Že jsi tam ten večer neseděl? Byl jsi tam, měl jsi tam být!
Vždyť...
...tu hádku s tebou jsem nemyslela vážně! Žádnou z nich. Když jsem na tebe křičela, nechtěla jsem. Opravdu ne. Bylo to jako křičet do prázdna. Ale dostat se ze svých emocí. Já... já nechtěla.
Proč ti to říkám teď? Proč až teď vyjadřuju, jak moc mi chybíš? Cítím to. Kdyby mě někdo teď na tu podlahu shodil znovu, byla bych mu vděčná, kdyby to bylo za tu cenu, že bys tam seděl. Proč... omlouvám se. Kdybych ti ten dopis teď poslala... ani bys ho přes mé slzy nepřečetl.
Kde vlastně bydlíš? Jak je možné, že jsem se tě nikdy nezeptala, kam jdeš ve chvíli, kdy opustíš mě? Máš i jiné kamarády? Znáš i jiné lidi, kterým pomáháš?
Uvědomuji si až teď, jak moc jsem tě zradila. Byl jsi můj nejlepší kamarád, ale stejně jsi mě opustil... nebo já tebe?
Stalo se to zrovna v období, kdy jsem si přestala vážit sama sebe. Myslela si, že po začlenění do skupiny lidí konečně najdu svoje pravé já. Proč jsi mi nikdy neřekl, že už jsem ho dávno našla?
Ty jsi byl ta moje druhá polovina. To za tebou jsem chtěla v ten den přijít, když jsem se po ulicích potácela s flaškou v ruce. Ten kluk mi tehdy chtěl ublížit. Dokázal to. Jen tím, že tě urazil.
Byla jsem tak hloupá, když jsem se mu s tebou svěřila. Byl to ten důvod, proč jsi šel pryč? Ten den jsem měla narozeniny. Ale nikdo si nevzpomněl. Právě proto jsem byla až tak moc mimo, že jsem se domů dopotácela nepřítomná. Věděla jsem, že ty tam budeš sedět, i když jsme se pohádali. Doufala jsem v to, že mi zase odpustíš. Ale neodpustil... byl to ten důvod, proč jsem se o tebe začala prát? A s kým vlastně? Asi s tebou.
Víš, teď už je to vlastně jedno... můžu noci bez tebe probrečet, ale ty už se nevrátíš. Kamarád, který chtěl jít dál, ale pokaždé se ohlédl a vrátil se. Kamarád, který ovšem jednou šel dál.
Moje dětství.
I used to have an imaginary friend, until he left me for somebody else.
