Deppressed Dreamer [CZ]

~4~

Šla jsem v dešti, z vlasů mi kapala voda, můj svetr byl promočený stejně jako moje kalhoty. Z očí mi tekly slzy proudem, nevěděla jsem co dál. Najednou se zablesklo a následovně se ozvalo hlasité dunění. Sedla jsem si na lavičku a nechala po svém těle stékat kapky deště a slzy na mých tvářích.

Přemýšlela jsem o svém životě, a ptala se sama sebe, proč nežiju, proč pouze existuju. Seděla jsem tam tak hodinu, možná dvě, dokud nepřestalo pršet. V hlavě mi kolovala stále ta samá otázka - co teď?
Věděla jsem, že do školy se vrátit nemůžu, stejně jako teď nechci jít domů. Něco jsem ale dělat musela.
Třeba budu mít štěstí a doma nikdo nebude.

Otevřela jsem tiše dveře. Nikdo nikde nebyl, jako by se všichni ztratili, jednoduše někam zmizeli, možná by to bylo lepší. Ani jsem nepřemýšlela kde jsou, spíš mě to nezajímalo. Ačkoliv jsem byla celá mokrá od deště, chtěla jsem se umýt, a pokusit se ze sebe smýt všechnu tu špínu od našeho debilního učitele. Celá jsem se svlékla a vlezla si do vany. Podívala jsem se na své zjizvené nohy a ruce, ale to mě neodradilo. Vzala jsem žiletku a řízla. Jednou, dvakrát, třikrát.. Už ani nevím kolikrát. FYZICKÁ BOLEST MÁ PŘEBÍT TU PSYCHICKOU. JEDNA PŘEBIJE DRUHOU. MUSÍ.

Nepomohlo to. Věděla jsem že to nepomáhá. Mám toho dost. Mám všeho dost. Nebaví mě moje existence, nesnáším ji. Nesnáším sebe. Nikdy jsem netušila, že se můžu nenávidět tak moc. Tak, že si budu chtít sáhnout na život.