Píše se rok 2125. Země byla napadená. Děsivé monstra, strašlivější než nejhorší noční můry, ovládla naši planetu. Kdo se včas neukryl do podzemí, byl zničen. Přežilo jen několik zástupců lidské rasy. Začíná postapokalyptická budoucnost, v nimž nepřátelé lidstva mají převahu. Jediná možná naděje pro hrstku těch, co zbyli, jsme my. Monster torturers. Naším cílem je zabít a v nejlepším případě zcela vyhladit ty, jenž nás poslali do ústraní.
Podstupujeme poslední přípravu na boj, při kterém mnoho z nás naposledy vydechne. ,,Anno?" vytrhne mě z přemýšlení Damon. ,,Co potřebuješ?" vyhrknu ze sebe, přičemž si kontroluji svoji výzbroj. Damon si nasazuje ochranné prvky, které by ho měly na několik minut, při hrozném boji, ochránit. Příjde mi smutné vidět tváře mých přátel a myslet na to, že to může být naposledy, co je mé očí spatří. ,,Dávej si bacha," vypadne z něj po delším tichu. Pohlédnu na něj přes mou helmu, tudiž nemůže vidět mé oči, ve kterých je znát strach. Nenechám se vyvést z míry, k mému postavení velitele se to zcela nehodí. ,,Nemusíš se bát," řeknu jistým hlasem. Otáčím se na své lidi, abych jim mohla pronést slova, jenž je povzbudí. ,,Jediný náš cíl je vyhrát a tím osvobodit lidstvo. Veřím, že do toho dáte všechno, co je ve vašich silách. Jsme jediná naděje, ve kterou lidé, co ještě nezahylnuli, věří. Děláme to pro ně! Nenechme ty monstra, pohrávat si s námi!" dořekla jsem svůj proslov. Slyšela jsem hlasité souhlasy. Rukou pokynu, abychom se postupně přemístili do vrtulníku, čelit té hrůze, tváří v tvář.
Všem se nám v krvi prolévá adrenalin. Proudí našimi cévami šílenou rychlostí. Stačí jeden skok a naše mise začne. Jakmile se nohami dotkneme země, vyhledáváme skrýš, ze které bychom mohli vidět okolní situaci. Stačil jeden špatný pohyb a kolem nás se rozpoutalo peklo. Zvýšila se mi frekfence srdce. Cestu se mi snažila překazit stvůra, jejiž zuby vapadaly tak ostře. Opravdu veřím v to, že by mě v nanosekundě dokázaly roztrhat na malé kousky a tím ukončit mojí exitestenci. Avšak můj postřech byl velice rychlý, čimž jsem si zachránila svůj nebohý život. Stačila jedna rána do hlavy a težká bytost se snesla k zemi. Pomalu jsem se dostávala blíž ke zdroji. K něčemu velkému. Ohlédla jsem se za sebe, což jsem neměla. Uviděla jsem těla svých kamarádu, spíš tedy to, co z nich zbylo. Ukápla mi menší slza. Tohle mě nakoplo mnohem více. Musím pomstít své kamarády i za cenu toho, že bych musela prolít svou krev. Rychlým krokem jsem se dostala ke střetu s něčím, co slovy nedokážu popsat. Mnoho nábojů už padlo, ale zdá se, že tahle mocná stvůra nemá slabiny. Rozhodla jsem se obejít ji a napadnout zezadu nožem, ostřejším než břitva. Zdálo se to jako skvělý nápad, avšak opak se stal pravdou. Onon monstrum, mě vší sílou odhodilo na zem. Ukázalo mi své ostré zuby.
Konec se nezvratně blížil. Selhali jsme. Najednou vše pohltila mocná tma a tak skončilo veškeré lidské dění na téhle planetě.
Rozhodla jsem se sem dat svojí slohovku. Tady samozřejmě budou chyby, na které pak zase při čtení dojdu, protože si je teď zase neuvedomuji!:D Ale měla jsem ve slohovce plnej počet za pravopis😅❤ Snad se líbí.❤
