Noční Můra

Nevím co jsem očekával, že se stane, nejspíš jsem naivně doufal v tvůj návrat. Starší bratři by neměli nechávat své sourozence napospas vražedným rodiným ideám, kterými se je jejich okolí mermomocí snaží infikovat. Přece by je mohly zahubit a to by si starší bratr neodpustil, ne? 

Těžko říct, čemu jsem do té doby věřil, myšlenkám mé rodiny, tlachání mých spolužáků, existenci šťastné lásky, tobě, ale ani za mák jsem jistojistě nevěřil sobě. A po tvém útěku? Téměř ničemu. Marně jsem se upínal k představám tvých tmavých povlávajících vlasů, otrávených úšklebků pravidelně věnovaných naší matce, k nonšalantní chůzi a k modrošedým očím. Měl jsem pocit blízké předzvěsti šílenství, celé prázdniny jsem jen snil, ačkoliv vyplnění mé tužby bylo v nedohlednu. 

 Avšak začátek školy byl ještě horší, tvé zhnusené pohledy věnované zmijozelským, se nemohly nikdy vyrovnat tomu, jakým způsobem jsi se díval na mě. Připadal jsem si špinavý, tím nejhorším možným způsobem. Možná to byl důvod proč jsem tě začínal sledovat na každém tvém kroku, do knihovny, do zapovězeného lesa, kterak si spokojeně pobíháš se svými přáteli s tím blaženě šťastným výrazem na tváři, jež jsem od té doby svorně nenáviděl. Věděl jsi, že ten vlkodlak byl do tebe také blázen? Očividně ne, vždycky jsi byl slepý. Do umýváren, sledujíc, jak na tvá záda pozvolna dopadají kapky horké vody, křivku tvé páteře, břicho zvedajíce pod tlukotem srdce. 

Někdy tehdy jsem si uvědomil, že jsem dočista ztratil, zbláznil, stal se natolik pošetilým a definitivně podlehl. Ta chvíle byla příšerná, radši jsem se přiotrávil jedem, které si dříve Bella schovávala u mne v pokoji, pro případy nudy. Tři týdny jsem strávil polomrtvý na ošetřovně a ne poprvé jsem si začal znovu a znovu pohrávat s myšlenkou to skoncovat opravdově, definitivně vypnout organismus a na vše ostatní zapomenout, jen mávnout hůlkou. Nakonec jsem přestal raději uvažovat i o tomhle. Další a další věci mezi námi zůstávaly nevyřčené, třeba jsem myslel... Myslel. Asi bych měl hledat problém i v tomhle. 

Asi týden po mém dalším skvělém pokusu se přizabít nějakou mudlovskou břečkou jsi mě začal sledovat, bylo to... Zvláštní. Najednou jsem musel dávat stále a stále více pozor na to, kam se dívám, vše bylo monitorováno a následně předkládáno tvým přátelům s otázkou na mé, nevím ďábelské plány, duševní zdraví? Asi nejsem schopen vyloučit ani jedno. Ale poté se to protáhlo do měsíců a já jsem to ještě více nezvládal, to předstírání, tu sebenenávist, ty hektolitry slz vmáčené do polštářů. Zase jsem příšerně melodramatický a znovu moc uvažuji. Vím. Zbavím se toho někdy? 

Ty skrývané polopravdy mezi námi vyvrcholily až jedné květnové noci. A oba dva jsme byli překvapeni tím, co jsem ti řekl, viď? Tehdy mi to nepřipadalo relevantní, pro mě to byl denní chleba, ale chápu tvůj šok nad tím, co jsem si myslel. Tehdy. Nikdy jsem nevěděl, že tvá schopnost  radikálního jednání nás vyšle tímhle směrem. Zatáhl jsi mě po zápase do neznámé, tmavé místnosti prosycené fialkovou vůní, na stěnách ani jeden obraz a vchody záhadně zmizely. Netušil jsem o co jde.

„Co to děláš?" Pokoušel jsem sám sebe nerozhodit z míry a tak jako tak toužil vědět odpověď na tu palčivou otázku.

„Já? Ty se opravdu ptáš na mě? Bratříčku, ty si ten kdo neustále špehuje každý můj krok, ty jsi ten kdo ví o mých školních testech líp než já, kdo shromažďuje více fotek mé maličkosti než všechny mrzimoračky do hromady. Takže myslím, že na řadě s otázkami jsem já ne? Takže co se tu kurva děje?!"
Jak věděl o těch fotkách?

„Myslím, že soukromí je nazýváno soukromím, neboť je soukromé a náleží pouze určité osobě, ne?"
Obdařil jsem ho polorozpačitým úsměvem s frackovským nádechem, který jsem častokrát vídával u Luciuse. Tohle už bude hodně špatné nadával jsem si tehdy. A bylo.

„Bylo by fajn, kdyby jsi si alespoň jednou uvědomil co plácáš za hovadiny. Nechápu, proč když pro tebe moje soukromí nic neznamená, měl bych se já starat o to tvé."
Ta štiplavá nenávist.

„Dneska je venku krásně, tak proč kazit atmosféru?"                                                                                         Zoufale trapné.

„Venku? Možná. Tady s tebou? Fakt ne." 

„Tak proč tu tedy jsme?, pronesl jsem lehce."

Sirius konečně rozsvítil. V místnosti začal plápolat plamen svíčky a můj bratr se mi podíval do tváře. Přibylo mu znamínko u pravého obočí od té doby co jsem ho naposledy tolik důkladně pozoroval.

„Remus do mě pořád hučel, že si máme promluvit."
Ta napodobenina bytosti má sotva co vykládat o udržování přátelských vztahů mezi námi dvěma.

„Takže jsem se donutil udělat tenhle pitomej rozhovor, abys mi ty i Remus dali konečně pokoj." 

„Spíš s ním?" Zbledl a nevěřícně se na mě podíval. Touché. Narezlý kus v kovu v mém srdci se mezitím zabořoval stále více a více do hloubky a cestou za sebou zanechával své malé úlomky, přislibujíc ještě větší míru bolesti. 

„Jak jsi na to přišel?" Nakrčil obočí. 

„Je to očividné..."Hodlal jsem dohrát tuhle hru na nezúčastněnost s plným počtem trefených branek.

„Mluv." Zuřil. Pára mu doslova stoupala od těch jeho propíchnutých uší.

„Takhle." Rychlý, svižný pohyb a má postava se proměnila v křehké tělo nočního motýla. Šokoval jsem ho. Znovu.

„Nejsi jediný kdo umí porušovat pravidla, bratříčku." S téměř absolutní jistou, že původní, ošemetné téma našeho hovoru se vytratilo, mé boty klaply o podlahu.

„Myslím, že nyní bys mě mohl pustit, pokud tedy nechceš aby o tom s kterými krvelačnými bestiemi se paktuješ někdo věděl."

Zrudl. Popadl mě za límec a natiskl mou páteř na ledové obložení na zdi.

„Ještě pořád jsi mi neřekl, co to kurva děláš.  Donášíš na mě? Komu? Voldemortovi? Svému "skvělému" pánovi?" Přiblížil svou tvář k té mé natolik, že jsem cítil vlhkost slin dopadající z jeho úst na můj obličej.

„Nemůžu ti to říct." Nedokázal jsem si to ani představit.

„Máš pravdu, ty mi to říct musíš." Jeho oči mě četly. Své jsem raději přivřel.

„Tímhle ničeho nedosáhneš." Natolik ubohé varování vyznívalo tehdy spíše jako výzva. A on poté vytasil nejtěžší kalibr. Malá lesklá lahvička mu důvěřivě spočívala v dlani a mě bylo jasné, že svou zbraň hodlá využít. Veritaséum. Došel mi i ten poslední zbytek kyslíku. Jako můra lapená v síti, protože se nechala zlákat světlem. Proč je ten můj život tak cynický?

Pár kapek z ní mi již v tu chvíli ulpělo na rtech, ale on vražedně upřímnou tekutinu nechal téci dál.

„Když se teď na něco zeptám, možná se konečně dočkáme odpovědi. Co myslíš?"

Mé tiché ano v místnosti doslova zadunělo.

„Fajn, teď něco podstatnějšího. Proč. Mě. Špehuješ?"

Má bříška prstů se dotkli jeho jemné tváře, zatnul jsem pevně čelisti. Neúspěšně. Opět jsem selhal. Vždy jen prohrávám

„Miluji tě, chci tě, potřebuji tě."

Se zhnuseným obličejem ode mě urychleně odskočil a bez jediného proneseného slova z místnosti zmizel. Dveře zaklaply. Světla zhasla. A jednomu psychicky unavenému člověku se v duchu fialkového oparu začaly z očí odevzdaně řinout slzy.