Tak prej si se mnou nebude psát no.
Jen pro info, tím Někým myslím jednoho kluka...no, kluka kterej se mi líbí. Je to kámoš, ale někdy se chová jako kdybychom se neznali. No to je teď jedno. Podstatný je, že je mu 17, jmenuje se Alex a chodí k nám do školy o rok výš než já, z čehož můžete usoudit, že je mi 16. Pár základních věcí? Fajn. Ne, nemám kluka. Jmenuju se Angee ale to jméno moc často neuslyšíte. Je to tím, že trochu nemáte od koho. Skoro nikdo se se mnou nebaví, i když jsem trochu nepochopila proč. Mám starší ségru, který je ale už 27 a už s námi nebydlí. Rodiče jsou..no, rodiče. Když jste v pubertě, tohle moc neřešíte.
Zpátky k věci. Alex má zase chvíli, kdy mi prostě nemůže odepsat, že třeba nemůže nebo nechce. On radši bude dělat, že neexistuju. Napsala jsem mu už asi před hodinou a pořád neodepsal a přitom je jasný, že už si to přečetl. Taky je na mobilu pořád, jako já. Cítim se trochu osaměle. Chybí mi. Myslim na něj pořád už dost dlouho ale nejspíš bych se měla přemístit o dům dál.
Je ale jasný, že to moc dobře nejde, obrátit se zády k lásce. Sice už mě pár kluků chtělo, ale to bylo dávno a navíc nebyli moc hezký ani chytrý ani nic. Lidi říkaj, že to moje zamilování je jenom dětský poblouznění ale já to tak necítim. Připadá mi to, jako by to bylo už takový dospělý.
Dneska je neděle, je asi 9 večer. Nejspíš půjdu tak za hodinu nebo dvě spát, zejtra škola. Uvidim Alexe, strašně dlouho už jsme se neviděli. Chybí mi tak moc a přitom vim, že do něj nesmim bejt zamilovaná, kazí mi to život, vim že u něj nemám šanci. On mě nechce a nikdy mě chtít nebude, tak proč se snažit.
Stejně trvám na tom, že by mi mohl odpovědět.
