Ok, pondělí ráno, konečně škola. Hodně lidí by tohle neřeklo, ale já se hrozně těšim. Házim pár věcí do tašky, stejně se už moc neučíme. Konec školního roku, pohodička. Moc nesnídám, i když moje mamka z toho neni moc nadšená a snaží se do mě vždycky něco nacpat.
"Vezmi si ten rohlík." "Mami, kolikrát ti mám říkat, že nemám hlad." "Ale musíš trochu jíst." "Najim se ve škole, za dvě hodiny je přece svačina." "No dobře no." Vzdala to. Stejně jí nic jinýho nezbývalo.
Když jsem došla do školy, nikdo se ani neotočil. Na to jsem zvyklá taky. Vsadim se, že když budu maturovata řeknou moje jméno, tak budou všichni říkat: Cože? Tahle chodila k nám do školy? A pak pokrčí rameny a zase na mě zapomenou. Chodim na gympl a maturovat budu za 3 roky, až mi bude 19. Alex o rok dřív. Achjo, neměla bych na něj tolik myslet, ale vysvětlujte to mýmu srdci, nejde to.
Na druhý hodině jsem potkala Cindy, to je moje kámoška. Přišla tak pozdě, protože si byla zakouřit. Patří mezi tu vyšší vrstvu u nás ve škole, nejspíš protože kouří před školou a baví se s klukama. Ale neni roztleskávačka jak je to běžný, je normální holka, která má rodiče, co se o ní nezajímají, tudíž si může dělat co chce. Do tý jejich "popular" party patří třeba Vittorie, jako jejich královna. Všichni se kolem ní točí, ale nevim, co na ní vidí. Dobře, je hezká, hubená a, jak je jistě velkým překvapením, většinou vykouří půlku krabičky sama a pořádá ty největší party, kam zve jenom ty vybraný.
Při pohledu na Vittorii jsem zjistila, že se chci změnit. Takový malý tetování, hmm... Upřímně, ani hezký upnutý oblečení neni zrovna strašný. Něco mi říká, že mám chuť nakupovat. Skočim po škole se Cindy, aby mi poradila, co je teď takový to moderní. Už mě nebaví, že mi kupuje oblečení převážně máma. Před měsícem jsem měla narozky, takže mám ještě nějaký peníze z toho.
Na obědě sem se zeptala Cindy, jestli se mnou půjde nakupovat. Nejdřív vypadala docela překvapeně, je pravda, že nakupovat jsem byla naposledy asi před půl rokem, ale pak se zatvářila smutně. "Víš, já už mám dnešek naplánovanej. Je mi to hrozně líto." Vypadala, jako kdyby jí to vážně bylo líto. "To nevadí. A s kym máš plány?" Docela mě zajímalo, jestli si jdou koupit třeba nějakej chlast nebo cigára... "No, jdu s Henrym." To mě zaujalo. Koukla jsem se na ní a ona se začervenala. Áha, tak je to TEN Henry. Ten, co se jí líbí. A asi i ten, kvůli kterýmu se tak změnila. "Přeju ti to," řekla jsem jí, odnesla jsem oběd a šla na další hodinu.
__________
Co by se mu mohlo líbit... opakovala jsem si pořád dokola, když jsem procházela uličkami v módních obchodech. Narazila jsem na černou minisukni. Potom boty na podpatku. Krajkovaný tílko. Kožený kalhoty. Hmm, možná už bych měla jít někam jinam a neutratit všechny peníze tady. Ale je to pěkný, to zas jo. Obchod s náušnicemi byl hned naproti, tak jsem tam hned zapadla. Koupila jsem si dvoje a zjistila jsem, že už mi nezbyly skoro žádný peníze, tak jsem se rozjela domů.
Když jsem dojela domů, tak se nic zvláštního nedělo. Řekla jsem mamce, že jsem byla nakupovat, ale byla ve zvláštnim rozpoložení, tak mě moc nevnímala. Šla jsem do pokoje, zamkla jsem se a znovu si zkusila všechny věci. Bylo fajn vidět, že se ze mě stal trochu jinej člověk. Usmála jsem se na svůj odraz do zrcadla, složila oblečení (už bez cedulek) do skříně a šla napsat Alexovi.
Když jsem se koukla na mobil, tak jsem zjistila, že mi stihl dřív napsat On. Potěšilo mě, že zase existuju. Ale když jsem se koukla na text...
"Hej, nevíš, jestli je zejtra fotbalovej turnaj?" Nechtěla jsem mu na tohle odepisovat. Věděla jsem sice každej turnaj nebo soutěž, kde byl, ale když jsem byla konečně ráda, že napsal a myslela si, že to bude něco jako "Jak se dneska máme? :)", tak jsem mu vážně nechtěla psát na něco tak stupidního jako je fotbalovej turnaj.
Lehla jsem si na postel, pustila do sluchátek písničky a rozbrečela se.
