Jiří Ovčáček sám doma

Jirka sám doma

5.55

Ležím ve své ohrádce v rohu temné místnosti, kde je jen jedno okno, které mi můj pán zakázal otevírat, protože se bál, že bych z něj mohl spadnout při fotografování momentek. Leží se mi moc pohodlně, mám ustláno na seně, které je podloženo Haló novinami a v ruce svírám svoji nejoblíbenější hračku – svůj iPhone, navlečený do prezidentových rudých trenýrek.
Tento život je perfektní. Pro tohle jsem se narodil. Miluji svůj život. Miluji Miloše. Nenávidím kavárnu. Špicoidní bytí.
Tato idylka je však záhy přerušena. Místnost se začne ochlazovat a doslova odnikud se objeví i silný vítr, který začne odfoukávat seno všude po mém pokojíčku. Otevřu oči, abych viděl, co se děje. Na zemi pátrám po svých brýlích, ale dojde mi, že ty mám k sobě přišité.
Co se to tu děje? Že by tu snad strašilo?
Najednou se samo od sebe otevře okno a z něj svítí jasně bílé oslepující světlo, které se však postupně tlumí. Stále nevím, o co jde a jsem velmi zmatený a vystrašený. Mečím o pomoc: „MÉÉÉ, MILOŠI, POMOOOOC!!", avšak se mi nedostává žádné odpovědi.
O pár vteřin později pochopím proč.
Miloš se zjeví v okně a létá.
„Pa-pa-pane prezidente, co to děláte? Vystrašil jste mě!" dám najevo své znepokojení.
„Drž píču ty čuráku nebo ti vyzvracím becherovku do prdele," odsekne Miloš.
Klidně mě můžete odsoudit, ale pravda je, že představa prezidenta vylučujícího své žaludeční šťávy s vysokým obsahem alkoholu do mého řitního otvoru se mi velice zamlouvá a představuji si to.
„Proboha ty kokote, ty na to snad vážně myslíš!" zaječí Miloš a mávne rukou na znamení opovržení.
„No co, asi jsem tě špatně vychoval a teď je z tebe úchyl, co se dá dělat... No nic, Yaduleat ovce, tak tady na mě pěkně čekej a pamatuj, co říkal psycholog. Zkus netweetovat víc než pětkrát denně. Asi budu pryč celý den, pojedem chlastat s Vláďou až do Moskvičky a dáme si Stalinovy slzy, tak tu buď hodný. Beru s sebou i Martina a Vráťu, takže tě přijde hlídat Jaromír Soukup. Takže žádný kokotiny," varuje mě Miloš.
„Ale pane prezidente, není na chlastačku trochu brzo? Sotva jste ze sebe dostal včerejší nálož a už jdete znovu? A vůbec, jak je možné, že jste byl vzhůru dříve než já?"
„Začal jsem vstávat sám, protože mě začalo srát, jak vždycky využíváš toho, že jsem ještě v lihu a nevnímám a lížeš mi prdel. Řekl mi o tom Martin a dodal, že když tě přitom viděl, jeho snídaně byla rázem nejedlá. A ne, není brzo ty čuráku. Vrať se do ohrádky a čekej na Soukupa, přinese ti krmení," odpověděl Miloš.
Na odpověď jsem se ani nezmohl, jelikož mě mrzelo, že Miloš nijak nehodlal léčit svůj alkoholismus. Na druhou stranu, já se svým Milošoholismem také nehodlám nic dělat.
Miloš ještě chvíli létal v okně a koukal na mě vyčítavým pohledem. Řekl jsem „Tak na shledanou, pane prezidente," na což odpověděl pouze tím, že mi pozvracel parapet a odletěl. Ani mi nezavřel okno. Už jsem chtěl jít pro své uklízecí náčiní, když se vrátil a jen dodal: „Joo, a Jiřino, trochu jsem si při vstávání posral trenky a pozvracel postel, takže to všechno ukliď. Trenky jsem nechal sušit na věžičce hradu."
„Cože? Už zase? Pane prezidente, vzpomínáte, co se stalo naposledy, když jste to udělal? Museli jsme z toho obvinit nevinné umělce, kteří za to šli do vězení!" podotknu.
„Hahaha, jo, to byla ale prdel," řekne Miloš a odletí tak rychle, že se po něm jen zapráší.
Povzdychnu si a jdu si pro náčiní, abych mohl uklidit bordel. Do práce se pustím sice kapku frustrován, ale na Miloše se přece zlobit nemůžu!

7.00

Jsem hotov. Vše je uklizeno a při sundávání trenek jsem se snažil být diskrétní, tak doufám, že to nikdo nezachytil.
Jdu se převléct do svých monterek a poslušně se posadím do obýváku. Zapnu si televizi, kde je jediná povolená stanice TV Barrandov a hezky čekám na strejdu Jaromíra, který mě přijde hlídat.
Nepotrvá dlouho a už zvoní zvonek. Rozběhnu se ke dveřím, sejdu po schodech a otevírám dveře.
„Ahoj Jiříku," pozdraví mě strejda.
„Ahoj strejdo," pozdravím jej na oplátku.
„Tady máš něco z mekáče na snídani, Jiříku. Koupil jsem ti nějaký ten burger, co máš tak rád."
„Děkuji, strejdo!" mečím radostí.
„Takže Miloš mi řekl, že mám zkontrolovat, jestli jsi už uklidil, Jiříku."
„Ano, strejdo, všechno je uklizené a čisté," řeknu pyšným tónem a doufám, že mě strejda odmění pohlazením, kterého se mi od Miloše vůbec nedostává.
„Hodný klouček," řekne strejda, ale nepohladí mě.
„Já si sundám bundu, ty jdi zatím do kuchyně a udělej mi, prosím, čaj," přikáže mi strejda, na což reaguji tím, že jdu ihned do kuchyně.
Strejda Soukup jde zatím do obýváku.