„Sakra!“ ulevila jsem si tiše, když se mi podařilo nepozorovaně odejít z Justinova domu. Můj podpatek se právě zlomil a já jsem nevěděla, jak dojdu takovou dálku až ke mně domů. Bylo už ráno a já jsem byla nevyspalá-tudíž pěkně nepříjemná.
Celou noc jsem nespala, což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že jsem nemohla tu pusu (a přiznejme si, že to bylo víc než jen pusa) dostat z hlavy. Hned ráno jsem se zvedla z postele a prohledala celý ten obrovský barák, abych našla východ, trvalo mi to 30 minut.
30 minut! Chtěla jsem se co nejdřív dostat co nejdál od Justina. Celou noc jsem jen polemizovala o tom, jestli se mám zvednout a najít Justina, aby jsme dokončili to, co jsme začali. Věřte, že mě stálo vážně velké úsilí, abych za ním nešla. Ale teď jsem už myslela mnohem normálněji.
Co jsem to sakra provedla?
Málem jsem se s ním vyspala!
Jak jsem mohla být tak hloupá?
Tyhle věci jsem si opakovala stále dokola. Co až ho znovu uvidím? To bude pěkně trapné, až tak, že nad tím radši nebudu přemýšlet.
Přejíždělo kolem auto. Právě jsem přecházela přes cestu, kde moc aut nejezdilo, takže jsem si hned hučení motoru všimla. Snažila jsem se, abych vypadala co nejnormálněji, ale nebylo to moc snadné. Kdo by si nevšiml holky kulhající na jednom podpatku, rozcuchané, v roztrhaném oblečení? Právě jsem byla v nejlepším stavu pro násilníky a vrahy, kteří si libují jezdit na tak opuštěných místech. Nebudu lhát: byla jsem si jistá, že jsem měla náběh na infarkt, když to auto vedle mě zastavilo.
„Maite?“ Počkat, ten hlas odněkud znám.
Byla jsem překvapená, když jsem se otočila a viděla jsem jeho.
„Zachu?“ V duchu jsem se poplácala po zádech za to, že jsem vyslovila jeho jméno správně. Usmál se.
„Perná noc?“ Zeptal se, když si mě celou od hlavy až k patě prohlédl. „Jo, to dost.“ Přitakala jsem mu. Zach se porozhlédl po cestě. „Co proboha děláš na takovym místě v osm ráno?“ Zeptal se, když viděl můj výraz dodal: „Teda, jestli se můžu zeptat“ „To je na dlouho“ povzdychla jsem si.
Potom bylo asi půl minuty trpné ticho než se zeptal: „No a… nechceš svézt?“
„Ne díky“ odpověděla jsem mu hned. Sice jsem s ním párkrát mluvila, ale jakou jsem měla záruku, že to není žádnej násilník, kterej mi podřízne hrdlo hned, jak nastoupím do jeho auta?
„No ták“ řekl a naklonil se přes okýnko auta „To vážně půjdeš pěšky sama v těhle botech? Co když tě bude někdo honit?“ Zeptal se mě a snažil se udržet vážnou tvář.
„A jak můžu vědět, že ty nejsi ten, kterej by mě honil?“ odporovala jsem mu a vyrazila jsem znovu do kroku. On nastartoval a jel pomalu vedle mě. „Vážně vypadám jak násilník?“ zeptal se mě a jeho pobavené oči přeskakovaly ze silnice před ním a na mě.
„To nevím“ řekla jsem. „a ty snad víš, jak takovej násilník vypadá?“ Chvíli byl ticho a potom se ze srdce rozesmál. Měl vážně moc hezký smích.
„Jo máš pravdu. Dostalas mě.“ Pořád se smál, ale po chvíli nasadil vážnou tvář. „Takže nenastoupíš?“ Zeptal se. Zakroutila jsem hlavou. Zach si přehnaně povzdychl.
„No… Tak to teda budu muset jet celou cestu takhle vedle tebe“
„A proč bys to dělal?“ zeptala jsem se zmateně a otočila jsem se na něj. „Tohle je nebezpečná cesta. A já bych vážně nerad, kdybych zítra ráno viděl v novinách, že tě někdo zavraždil“ Po chvilce dodal: „Ještě před tím než bych tě stihl pozvat na rande.“ Zastavila jsem se.
ČTEŠ
Save me ×Justin Bieber FF×
Fanfiction"On byl můj zachránce. Zachránil mě, i když jsem nechtěla být zachráněna. Zachránil mě, ale zachránit ode mě se nenechal."
