Když jsem otevřela oči, zanaříkala jsem a rukou se chytila za hlavu, ve které mi bušilo, a zasyčela bolestí. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na to ostré světlo a rozmrkala tu lehkou mlhu, a když jsem si uvědomila, že jsem tam byla sama, rychle se postavila na nohy a ještě jednou se kolem sebe roztržitě rozhlédla. Ale když jsem jeho postavu nikde neviděla a všimla si, že batoh s výbušninami chyběl a na místo toho, ležel jeho štít, začala jsem panikařit.
„Ne..." Vydechla jsem a nervózně si rukou vjela do vlasů. „Zatraceně Steve!" Zakřičela jsem, párkrát zamrkala, abych se zbavila těch slz, které mě pálily v očích, a bez dalšího zdržování se rozběhla se mu na pomoc. Proklouzla jsem pootevřenou branou a běžela ke vchodu. Prosím, hlavně neudělej žádnou hloupost, modlila jsem se a sprintem se blížila ke dveřím. Chybělo jenom pár metrů, když v tom celá budova vylétla do vzduchu a tlaková vlna mě odhodila o několik metrů zpátky k bráně. Tvrdě jsem dopadla na zem a snažila se zůstat při vědomí. S vyraženým dechem a několika zlomenými žebry a srdcem jsem se převalila na břicho a ve zpomaleném záběru sledovala, jak ještě některé části budovy padaly k zemi a obrovská oblaka kouře, ohně a popela se valila vzduchem. Připadala jsem si, jako v nějakém zlém snu.
„N-ne." Zavzlykala jsem a dlaněmi se zapřela o zem, abych se zvedla. V očích a krku mě pálily slzy a štiplavý kouř. Přerývavě jsem dýchala, pomalu se postavila na roztřesené nohy. Stále jsem doufala a čekala, že se Steve každou chvílí vynoří z těch trosek, ale po několika minutách žádného pohybu, jsem ztratila veškerou víru a rukou si zakryla pusu. Ne, obličej se mi zkřivila do bolestné grimasy, to nemůže být pravda. Celá jsem se začala nekontrolovatelně třást a po tvářích mi tekly slzy proudem. Měla jsem pocit, jako by mi někdo násilím vytrhl srdce z těla a pěstí do břicha, vyrazil dech. Kapitán Amerika. Steve Rogers, můj kolega a hlavně nejlepší přítel je pryč. Je mrtvý. Třesoucí se ruku jsem zvedla k uchu a zmáčkla sluchátko a naivně doufala, že mi odpoví. Musel mi odpovědět, tohle nemohl být jeho konec.
„S-Steve? Jsi tam? Slyšíš mě?" Zachraptěla jsem, hlas hrubý a slabý, jako kdybych hodiny křičela. Zatímco první rukou jsem stále mačkala to malé zařízení v uchu, druhou jsem si setřela vodopády z tváří, které neustávaly padat. Jediné, co jsem, jako odpověď mohla slyšet, byl šum a nic jiného. Jako opařená jsem se naposledy podívala na ty hořící trosky a roztřeseně vydechla. Se zlomeným srdcem a myslí jsem se rozešla zpět k Jetu, kterým přiletěl, a rozhodla se letět domů. Mise byla dokončena, ale za jakých podmínek a s jakými následky? Kdybych mohla, vrátila bych čas a nedovolila mu jít dovnitř. Byla to moje chyba. Byla moje chyba, že byl pryč.
-----------------------------------
Jakmile jsem přistála v hangáru, všimla jsem si celého týmu, který nedočkavě stál v řadě a čekal, až se otevře rampa. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala se. Musíš být silná. Rampa se otevřela, vyšla jsem ven s hlavou vzpřímenou a rovnými rameny. Nesmíš se zlomit. Nemohla jsem se složit. Ne před všemi. Ne potom všem, co se stalo a co jsem způsobila. Všechny by ta strašná zpráva zničila. Jak jim to mám jen vysvětlit?
Natasha svraštila obočí, když si uvědomila, že jsem nebyla Steve, ale její zmatení a zamračený výraz se proměnil v radostný. Ta lehká atmosféra a šťastná nálada dlouho nevydrží, pomyslela jsem si. Za jiných okolností bych jí úsměv rozhodně opětovala. Bože, jak jsem se snažila zůstat silná. Nejhorší na tom všem bylo, že ten štít, co jsem držela v rukou, asi každý si mohl domyslet, co se asi stalo.
„Lilly?" Zrak z jejich tváří, jsem přesunula na překvapeně vypadajícího tátu a kývla hlavou. „Kde je Rogers? Neletěl náhodou tím samým Jetem?" Zeptal se, obočí zvednuté do oblouku a prstem ukazoval na ten vyspělý letoun za mými zády. Roztřeseně jsem se nadechla a do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. Najednou se mi začalo špatně dýchat.
„S-Steve..." Ani jsem nedokázala vyslovit jeho jméno, jak jsem jim potom měla povědět o tom, co se stalo? Svět kolem se se mnou začal nepříjemně houpat a točit a cítila jsem, jak se mi podlamovala kolena. Čekala jsem na tvrdý dopad, ale něčí silné ruce mě včas zachytily a přitáhly do objetí. Hlavu jsem tomu dotyčnému zabořila do hrudi a rozbrečela se naplno.
„Lilly, co se stalo? Kde je Steve?"
Bucky.
Unaveně jsem vzhlédla a s ubrečenýma a zarudlýma očima se mu zadívala do tváře. Všichni se kolem nás potichu postavili do kolečka. „O-on...chtěla jsem tam jít. Byla jsem připravená t-to tam srovnat se zemí, a-ale Steve se tam z ničeho nic objevil...M-myslela jsem si, že to uděláme společně, a-ale omráčil mě a-a když jsem se probudila, o-on tam nebyl. V-vešel do té budovy i-i s výbušninami a n-než j-jsem tam s-stačila doběhnout..." zavzlykla jsem a v rukou drsně svírala materiál Buckyho trička, „c-celá budova v-vyletěla do v-vzduchu. S-Steve-" zarazila jsem se a zadívala se mu očí, doufajíc, že najdu alespoň nějakou útěchu, „j-je m-mrtvý. J-já...!" Zajíkla jsem se a v rukou znovu mačkala jeho tričko, tak silně, až mi zbělaly klouby na rukou. „J-já nechtěla..." Bucky mě chytil za týl, hlavu přitiskl k hrudi a vískal ve vlasech, zatímco druhou mě něžně hladil po páteři. S každým mým vzlykem se mu třásla ramena a mohla jsem slyšet, jak mu srdce v hrudním koši bilo jak splašené. Také brečel. Jeho slzy mi smáčely vlasy. Ještě nikdy v životě jsem se necítila, tak příšerně a zlomeně. Ten den byl jeden z těch nejhorších. Den, kdy jsme neztratili jenom člena týmu, ale hlavně člena rodiny a přítele. Ten den jsem si zapsala a zapamatovala jako den, kdy jsme ztratily Steva Rogerse – milovaného přítele a bratra. Ne Kapitána Ameriku – miláčka Američanů a ztělesnění svobody.
Steve Rogers byl a vždycky bude mnohem víc, než jen dítě z Brooklynu...
*****************************
*****************************
*****************************
*v tichosti sedím v rohu a brečím jako malé dítě*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
