Meaning Of Life

Sedím sama v místnosti a přemýšlím. Dělám to tak vždy, když jsem doma sama nebo když jen začnu myslet nad svým životem. Najednou jako by se vše zastavilo. Všechno utichlo. Sedím a naslouchám tomu tichu.
Nesnáším tyhle moje chvilky. Nikdy nevím, kam až se dostanu, na co si moje hlava vzpomene. Jaké špatné vzpomínky moje mysl vytáhne z koše. V tu chvíli trpím. Nevím, jak mám zareagovat, nevím co jiného dělat než brečet.
Kéž by bolest člověka zůstala jen u odřenin a škrábanců. O kolik by lidé byli šťastnější, kdyby se nemuseli bát vážnějších bolestí nebo zármutků. Doufám, že přijde chvíle, kdy si všichni na Zemi uvědomí, že způsobování bolesti někomu jinému je něco zlého a nelidského. Kolik bolesti musí zažít ti, kteří se octnou mezi rozporem nějakých pomatenců neuvažujících o tom, jestli někomu ubližují svým jednáním​.
V televizi, v novinách nebo na sociálních sítích ukazují mnoho špatných nelidských skutcích. Například teroristické útoky, sebevraždy, znásilňování a ještě horší úchylky společnosti. Je toho tolik a tak často, že mi připadá, jak to lidé přestávají brát až tak vážně a začínají to přehlížet. Ano, každý má svůj život a své starosti, ale opravdu se nás to netýká? Jsme stejní lidé, jako byli ti, co neměli štěstí. Nejde před touhle špínou zavírat oči...
Z pohledu na naši společnost se mi dělá špatně. Nikdy jsem nezapadla a možná ani nechci. Kdo by chtěl trávit svůj čas s lidmi, co se starají jen o sebe.
Mám tolik špatných zkušeností s lidmi, že to nezpočítám ani na obou mých rukou. Ať už šlo o urážky a šikanu z dětské nedozrálosti, nemoc, psychické a rodinné problémy nebo fyzické​ týrání.
Ale komu to říct? Zvlášť když vám lidi nevěří. Nedokáží díky svým pohodlným životům pochopit, že život není procházkou růžovým sadem. A jelikož to pak nemůžete říct, aby si o vás nemysleli bůhví co, cítíte se osamělí.
Další kapitola mého trápení.
Ne každý člověk ví, co je to samota.
A já? Z jisté míry nejspíš ano. Od ztráty mého špatného biologického otce mě devět let pronásleduje a pociťuji ji skoro každý den, pokud ji nenahradí jiný pocit - láska.
Každý den uvězněna ve svých vlastních myšlenkách. Každý den přemýšlím nad svým smyslem života a jestli mě vůbec někdo potřebuje.
Přesně tak... Potřebuje mě vůbec někdo? Chce mě někdo?
Tyto pocity mám pořád. Celý týden, celý měsíc, celý rok. Tedy až na jednu výjimku.
Je tu člověk, se kterým nemyslím na své jizvy na srdci. S ním se necítím sama, necítím, že bych byla nepotřebná a k ničemu. Cítím se milovaná a chtěná. S ním je vše hezčí.
Je to nádherné, když můžu věřit jednomu člověku, který je oddaný mému přesvědčení. Když se necítím dobře, tak mě ukonejší pohlazením nebo polibkem. V ten moment si vážím každého doteku. Naprosto každého...
Zamilovanost a láska se prý liší v mnohém. Zamilovanost je jen takový náznak bližší náklonnosti. Jen krátkodobé pobláznění, které možná vyústí v lásku, ten překrásný pocit, mnohem stálejší a pevnější. Já si to ale nemyslím. Intenzivní pocit zamilovanosti, roztřesení a tlukot srdce, se podle mě vyrovná lásce. Nic bych nevyměnila za ten pocit, který zamilovanost vyvolává, třebaže by nikdy v něco více nepřerostla. A při mém štěstí tomu tak asi vždycky bude.
Chci tím říct, že ať už se mi v životě stala jakákoliv otřesná věc a trauma, tak mě z toho dokáže vyléčit tento překrásný pocit a pouto k mému partnerovi.

A navždy to tak bude.