Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

33.

Za poslední týdny se toho stalo hodně. Oznámení světu, že Kapitán Amerika už nadále nebyl mezi námi, bylo těžké. Pohřeb a rozloučení s ním. Celý svět držel smutek. Všechno se stalo tak rychle, že jsem se nestihla ani pořádně nadechnout. Myslela jsem si, že nám generál Ross dopřeje více času, na to se s tím vším vypořádat, rozloučit se s ním v soukromí, ale ne. Tak to prý nikdo nechtěl.

Museli u toho být kamery a novináři. Ani jsme nemohli truchlit v soukromí. Nebyl den, kdy bych samu sebe nevinila. Myslela jsem si, že mě za to budou ostatní nenávidět, ale to se nestalo. Nechápala jsem proč. Jak to, že mi tak snadno dokázali odpustit, když jsem si sama nedokázala odpustit? Jak se na mě potom všem, co se stalo, dokázali ještě podívat, byla nad moje chápání. Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla. Vypadalo to, že jsem se nenáviděla a vinila dost za všechny.

Seděla jsem na posteli ve svém starém pokoji a dívala se před sebe na zeď. Cítila jsem se tak prázdně. Ani jsem se s ním nemohla pořádně rozloučit. Bože, jak moc jsem se nesnášela. Zavřela jsem oči, slzy nechala volně téct po tvářích a nohy si přitáhla k sobě a objala je. Předklonila jsem se a čelem se opřela o kolena. Takhle příšerně a prázdně jsem se necítila ani po tom, co se stalo s Hydrou. Stále jsem pošetile doufala a čekala na jeho zaklepání na dveře, že se vejde do pokoje a řekne, že to všechno byl jen zlý sen. Prosím, ať je to jen zlý sen. Zavzlykala jsem a zaťala zuby. Tak moc to bolelo. Ta rána byla stále čerstvá, cítila jsem, jak těžce krvácela. Prosím, dovol mi se probudit.

Uvědomovala jsem si, že jsem nebyla jediná, kdo se trápil a truchlil, ale byla jsem jako jediná, kdo odmítal vycházet ze svého pokoje. Uběhly dny i týdny a stále jsem zůstávala zavřená ve svém pokoji, zatímco ostatní už dávno začali žít a pokračovali dál. Na rozdíl ode mě měli sílu, která mi scházela. Nemohla jsem jen tak zapomenout. Steve byl důležitou částí mého života a nemohla jsem se s ním jen tak rozloučit a zapomenout.

Když jsem ho poprvé potkala, bylo mi dvacet a tehdy jsem si ani neuvědomovala, jak moc jsem ho v té době ve skutečnosti potřebovala. Byla jsem tam pro něho, abych mu pomohla pochopit moderní svět a chtěla, aby zapadl do dnešního světa. Zatím co Steve mi zase na oplátku vyprávěl o jejich době a také mi díky tomu hodně pomáhal s úkoly a referáty týkající se 2. světové války do školy. Ale hlavně s čím mi pomáhal ze všeho nejvíce, byl můj vztah s tátou. Táta pro mě dělal první poslední, už od mala mě posílal na ty nejlepší školy jak v celé Americe tak i zahraničí, byl a je to skvělý otec, ale být dcerou Tonyho Starka – miliardáře, filantropa a inženýra; bylo o mnohem snazší než být dcerou Tonyho Starka a Iron Man v jednom. Střední škola pro mě byla utrpením a peklem na zemi, a ani tomu nenapomáhalo, že byla v zahraničí, ale díky Stevovi jsem to duševně a se zdravým rozumem přežila.

Nikdy jsem ho nebrala za strejdu, ale spíše jako staršího bratra, kterého jsem nikdy neměla, a Steve byl nejlepším z nejlepších. I přesto všechno, co se dělo s Avengers a světem, stále tam pro mě byl a mohla jsem se na něho kdykoliv spolehnout. Čas letěl a ze střední školy jsem se přesunula na vysokou - táta nějakým zázrakem dovolil, že jsem mohla zůstat studovat ve státě - a když mi Steve jednoho den z ničeho nic zavolal, že potřeboval pomoc, neváhala jsem a okamžitě za ním jela prvním vlakem a snažila se mu pomoci s nalezením jeho starého kamaráda z mladí, který se zdál, že vstal z mrtvých. Steve Rogers byl opravdový hrdina. Můj hrdina. Pro svět to byl jenom Kapitán Amerika - nejlepší voják a zlaté dítě Ameriky; ale pro mě to byl Steve Rogers - hrdina, bratr a nejlepší člověk na světě.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula a až něčí ruka na rameni mě probudila z mého nečekaného a dlouho odkládaného spánku. Unaveně jsem se otočila na záda a podívala se jeho směrem. V celém pokoji bylo šero, ale díky paprskům, které procházely přes záclony, jsem si všimla odlesků na jeho železné ruce. Bucky. S ubrečenýma a unavenýma očima jsem se mu zadívala do tváře, Bucky se natáhl k nočnímu stolku a rozsvítil lampičku. Okamžitě jsem nad tím nepřivítaným ostrým světlem zavřela oči. Pro moje unavené a zvyklé oči na šeru nebo tmu, to byl šok.