NEVER! |MAVY|

NEVER!

,,Martine! Noták! Tak čekej!" zavolá na běžícího Martina udýchaný brunet. Je skoro u Martina, ale podklouznou mu nohy po mokré trávě a už padá k zemi.

Naštěstí ho stihnou chytit dvě silné paže a postavit ho zpátky na nohy. ,,Jsi moc rychlí" zasměje se brunet a šťouchne loktem Martina.

,,A ty zase moc pomalý, ty maturante" vrátí mu to s úsměvem na rtech jeho nejlepší kamarád. ,,Měl bych se spíše učit na maturitu a ne tu s tebou běhat v dešti" vydechne brunet a podívá se Martinovi do očí.

,,Jenže to by jsi mi neudělal. Víš moc dobře, že déšť je pro nás vším" zasměje se a prohrábne si své mokré vlasy.

Malé kapky dopadají na chladnou zem a většina z nich i na nás. Martinovi po tvářích stékají kapky deště a na jeho růžové rty. Ty rty, které má brunet takovou chuť políbit. Uchutnat je. Dotknout se jich. Tak moc po Martinovi touží.

,,To díky dešti jsme se potkali, vzpomínáš?" usměje se Martin. ,,Jasně, že vzpomínám. Dneska to je přesně pět let, co se známe. Hrozně to utíká" usměje se tentokrát brunet.

Martin se trochu přiblíží k brunetovi a zadívá se mu do očí. Jeho smaragdové oči se dokonalé vpíjejí do těch modrých. ,,Ten den byla obrovská bouřka.. byl jsem v Praze poprvé.." vydechne Martin.
,,A já jsem na tebe pak narazil, když jsem pospíchal s napůl zničeným deštníkem domů.." pokračuje brunet.
,,Pak jsi mě dlouho přemlouval, abych šel s tebou a nemokl venku" uchechtne se Martin a upraví brunetovi brýle. ,,Nakonec jsem tě přemluvil a vydali jsme se ke mně domů" dokončí brunet a usměje se.

Martin si trochu povzdechne a chytne mě za ruku. ,,Co děláš?" zakroutí hlavou brunet a udiveně zírá na Martina. ,,Sám nevím.." zašeptá těsně před tím než spojí své rty na brunetovi.

Brunet se trochu lekne a vykulí oči. Bezhybně nechává své rty na těch Martinových a zkouší se vzpamatovat z toho co se právě odehrává.

Po chvilce se mezi jejich rty dostanou i kapky deště a brunet začne pomalu spolupracovat. Martin si přitáhne brunet více k tělu a nehodlá ho pouštět.

Ještě více se rozprší. Vůbec to klukům nevadí. Ba naopak. Spíš se ještě více uvolní a nechávají dále své rty spojené.

V ten moment, kdy Martin polibek ještě více prohloubí, si brunet  vzpomene na všechno to příjemné šimrání v těle jenom, když se jej Martin trochu dotkl.

Tentokrát to už nejsou jen motýlci. V tento moment to brunetovi připadalo jako, kdyby měl v těle snad celou zoo.

Nechtěl už Martin pustit. Nejraději by takhle zůstal věcnost. Což mu také připomnělo to, že jsou v polibku už hrozně dlouhou a pomalu jim dochází dech.

Nechtěně se od sebe odtáhnou a oba se silně nadechnou. Martin se mírně a zároveň trochu vystrašeně usměje. Brunet ho pohladí po mokré tváři a ruce si spojí za jeho krkem.

Tentokrát se už Martin usměje jenom odhodlaně. Žádný strach. Žádné obavy. Jenom láska, něha, cit a štěstí.

Proto na nic brunet nečekal a hladově spojil znova jejich rty v jedno. Byl tak nenasytný. Po tomhle toužil hrozně dlouho a konečně se mu to splnilo.

Bohužel. Né všechno může být krásné a bez problémů. Martin od sebe bruneta rychle a silně odstrčil, jakmile uslyšel smích jeho spolužáků.

,,Martine? Ty jsi buzna a ještě chodíš se šprtem Kovářem?" zasměje se jeden z nich.

V ten moment, jakoby Martin úplně zapomněl na to nejdůležitější. Rozhodně si nechtěl přiznat, že je gay.

,,Já.. chtěl jsem jen zjistit jestli je pravda, že je buzna. Chtěl jsem vám najít nějaký důkaz" usmál se Martin a bruneta píchlo u srdce. Ty slova ho bolela. Měl pocit jakoby do něj bodalo tisíce nožů a jeho srdce se začalo rozpadat na malé kousíčky.

,,No jasně. To už nezakecáš!" křikne po něm jeden z nich a poté se smíchem odejdou.

Martin zvedne pohled k brunetovi, který jen bezhybně stojí na místě a z očí mu začínají téct slzy. Déšť se zklidní, až nakonec jenom trochu poprchává.

Brunet stále tiše stojí na místě neschopen slova. Cítí hroznou bolest. Hrozně ho to tíží u srdce a přemýšlí nad tím, co donutilo Martina tohle říci.

Cítí se podrazen. Cítí se zlomeně. Tak moc by si přál vrátit čas a nikdy nepolíbit Martinovi rty. Litoval toho. Nebyl si jist, zda po tomhle patří jeho rty Martinovi.

,,Jak si jen mohl..." vydechne brunet potichu než se jeho hlas úplně zasekne a jeho kolena se podlomí. Tentokrát ho silné paže nechytily. Tentokrát padl na studenou, mokrou zem jako hromádka neštěstí.

Martin chtěl něco říct. Věděl, že to neměl říkat, když Karla miluje. Ale musel. Nechtěl žít s pocitem, že si na něj každý ukáže. Stejně se mu to nepovedlo. Kluci mu nevěří a zítra to bude vědět už celá škola.

Kvůli své pitomosti právě přišel o lásku svého života. A to jen kvůli jeho hlouposti a myslení jen sám na sebe. Neuvědomil si, že to bruneta bude hodně ranit. Už to vrátit zpátky nemohl.

A tak se ten den dva nerozluční kamarádi nadobro rozdělili.

Karel se vracel domů se zlomeným srdcem, zkoušejíc nemyslet na Martina, ale na spousty papíru k učení na maturitu.

Nešlo mu nemyslet na Martina. Učení úplně vypustil z hlavy a vůbec se nesoustředil.

Martin se zase vracel domů s pocitem, že už nikdy Káju neuvidí. Mohl za to on sám. Neměl myslet jen na sebe. Měl myslet na to nejdůležitější v životě co měl.

Věděl, že to nebyla pouze náhoda, že se zrovna oni dva potkali. Byl to osud.

A Karel? Ten si byl jistý, že Martina už nechce Nikdy vidět.

...

Nakonec Karel maturitu zvládnul. Začal chodit na Vysokou školu a nastěhoval se do vlastního bytu v Praze.

Nebyl den, kdy Karel na Martina nemyslel. Ať už si na něj vzpomněl vždy když pršelo, nebo když slyšel jeho jméno. Nemohl ho dostat z hlavy.
Martin na tom byl stejně. Lidé se mu ve škole vyhýbali obloukem. Martin to, ale neřešil. Nevěděl, kde Karel je. Chtěl ho najít a znova ho obejmout.

Jednoho dne zrovna pospíchal domů ze školy, jelikož ho ještě čekala nějaká práce. Rozhodl se začít dělat fotografa. Chodil na různé kroužky. Právě dnes měli fotit přírodu.

Počasí moc nepřálo a začalo hodně pršet. Martin běžel po chodníku a doufal, že vše stihne.

Běžel kolem autobusové zastávky. Zastavil se. Podíval se, zda viděl správně a opravdu stál na autobusové zastávce dost povědomí brunet.

Měl pravdu. Na zastávce opravdu stál Karel zahalený v kapuce a třesoucí se zimou jelikož měl pouze mikinu, která už stejně byla promoklá.

Martin rychle vytáhl z tašky nový černý deštník. Přišel k brunetovi s deštníkem a podal mu ho.

Brunetovi chvíli trvalo, než zjistil, že nad sebou má deštník, který drží jeho bývalý kamarád. Trochu se ošil a pohlédl Martinovi do očí. V ten moment jakoby zkameněl. Martin se trochu pousměje a úplně zapomene na nějaký kroužek. Nakonec ze sebe vydá:

,,Nechceš jít radši ke mně domů? Jsi celý promrzlí"