Protect my love (captain america ff)COMPLETED sequel coming

loučení

Ráno jsem se vzbudila na zvuk budíku, který ukazoval že je osm. Rychle jsem si vyčistila zuby a oblíkla jsem se. Nasnídala jsem se a v 8:30 jsem už zvonila na Steva. Ten mi otevřel. Všimla jsem si že už je hotový a čeká až si pro něj přijedou. Snažila jsem se být co nejmíň emocionální, ale sem tam se mi z toho chtělo brečet.

Ještě dobrou chvíli jsme si povídali a pak zatroubilo auto. Nadechla jsem se a z hluboka vydechla. A je to tady. Dlouho ho neuvidím.

Vyšli jsme z domu a on si věci dal do kufru. Nebylo toho hodně jen jedna menší taška. ,,Steve slib mi že se ti nic nestane." Zeptala jsem se se slzami v očích. ,,Neboj, nestane." Řekl mile a zasmál se.
Silně jsem ho objala a chytla ho za ruku. ,,Jestli se ti něco stane tak si mě nepřej a opovaž se mi nenapsat!" Zahrozila jsem mu s ubrečeným úsměvem. Podívala jsem se na jeho ruku a viděla jsem jak tam má náš náramek přátelství. Hned jsem se usmála. Taky ho nosím, si nemyslete, že ho někdy sundám, ale myslela jsem si, že Steve už ho nenosí, tohle mě potěšilo a zároveň ještě víc rozbrečelo.

Auto znova zatroubilo což značilo že už se loučíme na jejich vkus až moc dlouho. Ještě jednou jsem ho objala a on nasedl do auta. ,,Sbohem Jane." Zamával mi. ,,Naviděnou Steve." Zamávala jsem mu nazpátek. Auto odjelo a já tam zůstala stát jako solný sloup. Tak jo jen dýchej to bude dobrý. On se zase vrátí, není to napořád, prostě dýchej. Takhle jsem se tam pár minut uklidňovala a pak jsem šla domů.

....

Poslední dobou jsem většinu času trávila s rodiči a v práci. Pracuju v kavárně kde jsme se Stevem strávili většinu našeho společného času.

Ach jo tolik vzpomínek, ale vybrala jsem si to sama.

Moji rodiče sice vlastní restauraci nebo spíš hospodu, ale já chtěla něco vlastního. Tohle sice nevlastním, ale rodiče mi neplatí což jsem právě chtěla. Kdybych u nich pracovala tak bych je akorát obírala o peníze a to je zbytečný.
Steve mi nejdřív psal, ale pak přestal a teď se o něho akorát hrozně bojím.
Přijde mi že čas ubíhá bez nich hrozně pomalu, ale tak co mám dělat jednou se oba vrátí, prostě musím žít dál.
...
Ten náramek fakt nikdy nesundám...

Kromě fotek Buckyho a Steva nic nemám a ten náramek je prostě věc kterou si hodlám nechat nadosmrti.

....

Po asi týdnu co Steve odjel mě navštívil Bucky, aby mě přemluvil abych jela s ním a abych taky bojovala proti nacistům, ale já ho odmítla s tím že nemám právo někomu vzít jeho život ať je to kdo je to. On to naštěstí pochopil, sice mě pak ještě zkoušel přemluvit, ale já už to ignorovala.
Steve mi ještě asi dva týdny potom poslal poslední dopis, který se nijak nelišil od těch ostatních, vyprávěl jak se má a jaký to tam je taky o tom jak to zvládá a prostě tak celkově o jeho pobytu, tak nechápu jakto že teď to nedělá. Ještě předtím Bucky říkal že je Steve v pořádku, ale teď už si nejsem tak jistá.

....

Po dnešní práci jsem zase šla za rodičema podívat se jak se jim daří s restaurací. Když už jsem byla před ní tak se ozvaly výkřiky lidí a lidi začali s panikou vybýhat ven.

,,Co se to děje?" Přišla jsem dovnitř a tam byl chaos. Zničehonic jsem uslyšela výtřel. ,,Kde je?" Ptal se nějaký muž v obleku, který držel pistoli u hlavy mého táty. ,,Já nevím." Řekl bezradně. ,,Ale notak oba dva víte kde se ta malá mrcha schovává." Řekl ten muž trochu podrážděně. Moji rodiče si mě se zděšením všimli, bohužel to i ti muži. ,,Tady je!" Zakřičel ten muž. ,,Uteč Jane!" Zakřičela máma. Už jsem něco chtěla říct, ale ten muž mě předběhl. ,,Pokud utečeš tvé rodiče zastřelíme." Zasmál se.
Hned jsem se zastavila a podívala jsem se na něj. ,,Ne! Jane uteč chtějí tebe!" Zařvala moje máma. Ten muž se na ní naštvaně otočil. Natáhl k ní pistoli. Hned mi došlo co chce udělat. ,,Né!" Zařvala jsem, když vystřelil a moje máma padla k zemi. Z očí mi tekly slzy. Rychle jsem utekla k tátovy.
Hned jsem ho objala. ,,Buď statečná zlatíčko." S těmito slovy mi dal pusu do vlasů. Ti muži mě od něj za velkého křiku který jsem dělala odtrhli a ten hlavní bastard zavelel ať mě vezmou do auta. Hned jakmile to dořekl tak zastřelil i tátu. ,,Né! Prosím. Pusťte mě! Tatiii!" Začala jsem řvát co nejvíc mi to hlasivky dovolily. ,,Sakra uklidněte ji." Jakmile to ten muž řekl tak mě jeden z nich prásknul něčím po hlavě. Všechno co jsem pak viděla byla jen temnota.