Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

27.

Naše zranitelnost pomalu vyplouvá na povrch. Vrací se k nám minulost, o kterou jsme nestáli. A my stojíme před nejtěžším rozhodnutím v životě.

Tohle bylo i na mě moc. V tom šoku, jsem hovor přerušila a mobilní telefon jsem odhodila na zem. Dostala jsem se do fáze, kdy mi naprosto přeskočilo. A mohl za to Kai. Teprve teď mi začalo pomalu docházet, že byla totální hloupost pěstovat si ho, jako cizokrajnou rostlinku ve skleníku. Jo měla pravdu. Ohrozila jsem vlastně všechny. A pokud nebyl pro Kaie cenný život cizího člověka, co potom zamýšlel s námi všemi. „Agnes, tobě totálně hráblo." Vypadlo ze mě najednou dost ironicky. Zbytečně jsem se stresovala a v hlavě vymýšlela absurdní pohádky. Musela jsem se začít zase chovat normálně. První krokem byla návštěva Hope.

Nikomu jsem nic nevysvětlovala, prostě jsem se vydala jednat na vlastní pěst. „Konečně jsi tady." Hope mě vtáhla dovnitř toho obrovského domu, kde posledních několik dní bydlela. Doufala jsem, že doma není její drahý tatínek. Podle jejího výrazu jsem poznala, že je rozhozená. Možná jsem zahlédla i naštvanost. Vysvětlení jsem se pořád nedočkala. Místo toho jsem poslušně kráčela za ní. Začínala jsem mít strach, co na konci téhle cesty bude. „Jen tak náhodou, nevíš něco o Kaiovi?" Nedalo mi to. Byla jsem značně nervózní a Hope o tom zatím nepromluvila ani slovo. Malá Mikaelsonová se na mě podívala se zoufalým pohledem a pak mě postrčila do jedné z místností.

Pohled Kaie

Kdo by řekl, že se nakonec všechno obrátí na mou stranu. Ta čarodějka Hope nebyla až tak chytrá. Schovat předmět, který mě tu celou dobu držel, na tak pitomé místo, může napadnout jen malou holku. Nedalo mi to ani moc práce. Stačilo jen počkat na vhodnou příležitost. Rozruch okolo zrzky mi v tom hodně pomohl. Byl to malý stříbrný medailon, který byl zavěšený na jednom z trámů. Už nějakou chvíli jsem z toho místo cítil zvláštní energii.

Získat z toho medailonu veškerou magii, bylo to nejjednodušší. Byl jsem opět volný. Teď jsem mohl konečně využít dostatek volného času a vydat se na obhlídku města. Původně jsem chtěl vzít zrzku s sebou, ale ta měla rodinnou chvilku. Nechal jsem ji jejímu osudu a rozhodl jsem se najít jiný zdroj zábavy. Lákalo mě skoro všechno. Chyběl mi ale parťák. A jelikož jsem v téhle nové době, do které jsem se dostal, vůbec nikoho neznal, neměl jsem příliš na výběr. Využil jsem tedy náhrdelníku té malé holky, abych jí dokázal najít pomocí kouzla. A pak už jsem mohl vyrazit na přepadovou návštěvu.

Mohla jsem tušit, že rozhodnutí o nečekané návštěvě bude dobrý tah. Ti dva blázni udržovali nějaký podivný přátelský vztah a já měla v jednu chvíli malou obavu o jejich duševní zdraví. Kdyby mě Hope z ničeho nic nechytla za ruku, asi bych ze sebe spustila hromadu vyčítavých slov. Mávla jsem nad jejich jednáním rukou a konečně se začala věnovat tomu, kvůli čemu jsem se tu podvědomě nejspíš objevila. Zvláštní otevřená kniha na stolečku opodál jen naznačovala, co by se mohlo dít.

Musela jsem uznat, že Hope vypadala opravdu profesionálně. Listovala tou knihou, jako by tohle dělávala denně. I přes to, že moje máma se v kouzlech vyznala, já jsem si na tohle nějak nepotrpěla. Měla jsem svou vlastní magii a tu jsem vlastně dokázala využívat v jakékoliv situaci. I když poslední dobou jsem měla pocit, že mě má moc začíná až příliš pohlcovat. Dokazovaly to i ty situace, které se kolem mě děly. Zvědavým pohledem jsem nakukovala do knihy a snažila jsem se vstřebat aspoň něco.

„Tak jak to vypadá?" Zeptala jsem se po chvíli, když se Hope poněkud zoufale zamračila. Zuřivě otočila asi pět stránek za sebou a pak si povzdechla. Polil mě nepříjemný studený pot. „Nebude to jednoduché. A možná by nám mohli pomoct ti dva závodníci." Hope kývla hlavou směrem k televizi, kde se právě odehrávala menší herní bitva závodů aut. Kai a dokonce i Kol byli doslova s nadšením ponořeni do virtuálního světa. Protočila jsem očima a podepřela jsem si rukou hlavu. „Nerušíme vás, náhodou?" Zeptala jsem se schválně s neutrálním tónem hlasu. Ale ani jeden nevypadal, že by vnímal. Oba nejspíš doháněli pubertální léta.

Začínala jsem mít pocit, že Kai nám tady začal tak trochu ničit morálku. Veškeré mé přesvědčení o tom, že Kai není až tak špatný, se začínalo pomalu hroutit. „Musíme ho dostat pryč." Zašeptala Hope, jako by mi četla myšlenky. Nejspíš ji podle mého výrazu došlo, co se mi prohání v hlavě. Kai nevypadal, že by něco zaslechl nebo se neobtěžoval s přijatelnou reakcí. „A jak ho mám asi dostat pryč?" Vyprskla jsem vztekle a se založenýma rukama jsem se opřela. „Že bych ho třeba posadila na svého jednorožce a poslala zpátky, odkud přišel?"

Hope měla ale pravdu. Kai tu byl tak nějak navíc. A nemohla jsem spoléhat na to, že by nám nabídl pomocnou ruku. V několika chvílích jsem se pozorovala, že se na něj koukám. Jenže jsem nemohla přijít na to, jestli mi v hlavě probíhal plán na jeho likvidaci nebo mě jen prostě nějakým zvráceným způsobem fascinoval. „Mám to!" Vykřikla z ničeho nic malá Mikaelsonová. Překvapivě jsem to nečekala. Proto jsem nejspíš sebou trhla, až jsem skoro skončila na zemi. „Abychom tě nemuseli zase křísit, drahoušku." Sice mě Kolova hláška vůbec neohromila, ale aspoň začal zase normálně vnímat.

Pohled Claudie

Cesta byla příliš dlouhá. Auto mě dokonce pomalu ukolébalo ke spánku. Vnímala jsem, ale vše kolem mě bylo v tuhle chvíli prostě vzdálené. Díky tomu se mi v mysli začaly tvořit netypické obrazy. Nebyla jsem si jistá, co všechno jsem viděla. Ale jedno jsem si pamatovala. Něco, co mě vyděsilo a vrátilo zpátky do reality. Byl to oheň, který mě ve snech obklopoval. A pak dívčí křik, díky kterému jsem se probudila. „Jsme na místě." Oznámil mi z ničeho nic Finn, když jsme zastavili před jedním z rodinných domů.

Zaznamenala jsem nervozitu. Nepřiznala bych to, ale setkání po pěti letech s vlastní dcerou bylo pro mě hodně těžké. „Já nikam nejdu." Odsekla jsem vzdorovitě a zůstávala jsem sedět na sedadle spolujezdce. Při letmém dotyku, který jsem ucítila na své tváři, jsem přivřela oči a vydala jsem ze sebe vyčerpaný povzdech. Ještě že jsem ho měla po svém boku. Nemusel ani nic říkat a pod jeho dotykem jsem byla klidná a krotká, jako beránek.

„No vy si dáváte načas." Vítal nás pobavený hlas Freyi, kterou jsme stihli cestou do Mystic Falls zavolat. Věnovala svému bratrovi i mě objetí a společně jsme zamířili k domu. Při každém kroku, kterým jsem se přibližovala, jsem měla čím dál tím víc strach. Byla jsem zase, jako malá holka. Musela jsem se tomu postavit a neutápět se v sebeobviňování. Párkrát jsem se nadechla, v duchu děkovala za to, že v tom nejsem sama a konečně zaklepala na dveře.

________________________________   

Ahojky. :) 

Konečně tu máme víkend a taky novou kapitolu. :P Hned ze začátku vás chci jen upozornit, že tentokrát se vrací vše do starých kolejí a děj se opět odehrává normálně v přítomnosti. :) 

Agnes se po neúspěšném telefonování dostává k Hope domů, kde ji čeká velké překvapení. :D Hope se snaží najít nějaké příslušné kouzlo, které by pomohlo Agnes. A v Mystic Falls se objevují "staronové" postavy. ;) 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥