„Jsi úžasná holka, ale já mám rád někoho jiného..." Zasmutní Mac.
„V pohodě....já ani nevím. Moje city jsou zvláštní. Ale v pohodě." Řeknu. Ema se mi omlouvá pohledem, ale vždyť to nevěděla. Nemusí se omlouvat.
„Hele, stejně si Ema dělala srandu, že?" Zasměje se Tinus. Ema se dívá do země a já sedím na posteli a skáču pohledem z jednoho na druhého.
„Jasně, že dělala. Stejně jí nikdo nevěřil." Začnu se smát taky.
„Jo...jasně." Usměje se Ema a Tinus jí obejme.
„Luciiii?" Řekne táta hned jak vejde do pokoje. Obejmu ho a on si sedne na mojí postel.
„Zítra ráno pojedeme domů." Řekne. Odtáhnu se a s Emou kývneme. Už chci domů....víc jsem se ztrapnit nemohla, fakt.... Chci domů.
„A přes noc budeme normálně v hotelu?" Zeptám se.
„Ty budeš přes noc tady." Zasměje se táta a já se zamračím.
„Já chci být v hotelu." Povzdechnu si, ale nic víc neříkám, protože vím, že by mi to nepomohlo. Přece jenom je tam Marcus a Martinus....to by pro mě nebylo dobré.
„To zvládneš." Usměje se na mě Ema. Jenom si odfrknu a nic neříkám.
„Luci? Já...se chci omluvit, já nevěděl, že mě máš ráda." Omluví se mi Marcus. Ema pohledem sjede na zem. Tinus nic neříká.
„V pohodě. Už jsem to říkala, chápu to." Povzdechnu si. Nerada se opakuji...
„Já jenom, že...se mi prostě líbí někdo jiný."
„A kdo?" Zeptám se mile. Zajímá mě to, protože chci, aby už s někým chodil, vždyť je mu šestnáct.
„Ehm...no tu asi neznáš." Pokrčí rameny.
„Vyklop to." Zasměju se a čekám, až to řekne.
„Jmenuje se Amélie. Ne Fauske, je to moje spolužačka." Usměje se a začervená se.
„A řekneš jí to?" Zeptá se Tinus. On už své city vlastně přiznal, takže čeká, až to udělá i Mac.
„Já nevím, mám strach. Co, když se jí nelíbím?" Zeptá se.
„I já jsem to přiznala a nebyla jsem si jistá." Šeptnu. Vlastně to "přiznala" Ema.
„To jo, ale....já nevím. Jsem si jistý, že ke mě nic necítí." Posmutní.
„A to víš jako jak? Holčičí chování nechápu ani já." Protočím očima. Ema se uchechtne a s Tinusem si proplete prsty.
„Já nevím. Cítím to."
„Určitě tě má ráda." Usměju se na něj. Do pokoje přijde táta, tak si s ním chvíli povídáme.
„Už bychom asi měli jet na hotel." Řekne táta a všichni ostatní kývnou.
„Jasně nechte mě tady samotnou." Štěknu šeptem.
„Snad se nebudeš bát." Řekne Tinus a usměje se na mě.
„To teda budu!" Namítnu.
„Zítra ráno přijdeme a pak pojedeme do Prahy." Řekne mi Ema náš bojový plán. Přikývnu.
„Fajn. Tak dobrou noc a ráno si napíšeme." Rozloučím se. Všichni mi zamávají a odejdou ven z místnosti.
„Už teď mám strach." Šeptnu a lehnu si do postele. V pokoji teď svítí jenom malá lampička na nočním stole.
Zavřu oči a jakmile je otevřu sedím ve své třídě.
„Máš to špatně! Má tam být finance." Vykřikne někdo za mnou, tak se na něj otočím. Kristián sedí nad něčím pracovním sešitem a snaží se co nejrychleji opsat, zřejmě domácí úkol. Jenom protočím očima.
„Máš úkol?" Zeptá se mě Ema, která nečekaně sedí vedle mě. Pokrčím rameny. V tu chvíli jsme ještě M&M neznaly....
„Chceš si ho opsat?" Zeptá se mě. Přikývnu a vezmu si od ní pracovní sešit a začnu číst řádky, na kterých je napsáno, to co tam máme vyplnit.
„Luci? Něco ti řeknu." Začne Ema. Rozhlédne se kolem dokola, jako by to bylo něco mega moc zajímavého.
„Povídej." Pobídnu jí.
„No prostě, teď jsem si něco uvědomila...nechci trávit čas s nějakými debilními kluky, kteří za to nestojí. Kluci jsou stejně na nic."
To jsme ještě neznaly ty dva bohy v klučičích tělech.
Boužel....když nad tím tak přemýšlím, náš přátelský vztah nám docela pokazili... Potom, co jsme je poznaly jsme se začaly bavit jen a jen o nich. Nebyl čas na tajnosti, jako dříve.
Vymrštím se z postele a sednu si. Je tady ticho. Jediné co jde slyšet, je bubnování kapek do okapu, protože venku prší a vypadá to na bouřku. Bouřky mi většinou nevadí, spíše je mám velice ráda, takže v pohodě.
Najednou zahřmí a hned poté se na obloze objeví nádherně strašidelná svítivě žlutá věc, která osvítí celý pokoj. Myslela jsem blesk.
Hrozně bych chtěla padnout do snů jako vždycky, ale dnes je moje nálada na bodu mrazu, takže se mi usnout nepodaří.
Jsem smutná, šťastná, veselá, zklamaná a znechucená životem, který mě vůbec nešetří. Fajn, nebudu vám tady brečet. Moje pocity vás asi nezajímají, že?
Odemknu telefon a rychle přivřu oči, protože vysoký jas mě nachvíli oslepí.
Jsou čtyři hodiny ráno, takže bych ještě tři hodiny mohla spát. Pomyslím si a zachumlám se do peřiny, víc než teď.
Jsem unavená, ale spát nemůžu. Tohle se mi vždycky stávalo, když jsem něco musela udělat a zapomněla jsem na to. Třeba uklidit nebo umýt nádobí. Prostě jsem měla černé svědomí no.
Ležím, koukám do stropu a jediné co kromě toho dělám je přemýšlení. Přemýšlení nad vším. Nad školou, rodinou a zasranýma kamarádama, které zajímám asi tak stejně jako oni mě. Ne to bylo hnusný...ale svým způsobem to pravda je. Samozřejmě tím nemyslím Emu...myslím Anet. Holku, která byla přes 6 let moje nejlepší kamarádka.
„A co jsi dělala o víkendu?" Zeptám se své spolužačky Anett, která přijde do třídy. Ema dnes do školy nepřijde, takže musím navázat konverzaci s někým jiným.
„Hm. Rodiče mi koupili mega telefon! Konečně....co ty?" Usměje se.
„Byli jsme v zoo, takže jsem si to užila." Usměju se na ní.
„Hm." Pokrčí rameny. Jsem ráda, že jí to zajímá...
„Píšeme z něčeho?" Zeptám se, abych nějak začala konverzaci. Odpoví mi pokrčením ramen. Tak dík no.
A takhle to začalo....to pomlouvání a všechno. Začalo to, čemu budu vždycky říkat 'nejhorší období'...
