Dívka z říše zvířat 2

27. Volturiovi

Holly
Byla jsem dávno vzhůru než mamka. Sledovala jsem s Emmetem, Rose, Jazzem, Alicí, Edwardem a Bellou televizi, když najednou přišli nějací upíři. Měli na sobě pláště a já určila, že to jsou asi ti Volturiovi, o kterých mi mamka někdy vyprávěla. Náhle jsem stála vedle Edwarda a Emmeta a během minuty Edward zavolal Carlislea.
Ten přišel během chvilky s Esme a mamkou.
Mamka se vyděšeně dívala na ně a asi hodně přemýšlela, kdo jsou. Trhla sebou, když zjistila, že mají červené oči.
,,Carlisle! Příteli! To byla doba, co jsme se neviděli." Usmál se na nás ten Aro. ,,Molly. Běž do svého pokoje," Mamka ho poslechla a rychle zmizela nahoře. ,,Taky tě rád vidím, Aro. Co tě sem přivádí?" ,,Jen zdvořilá návštěva. A jak vidím, máš nové člena v rodině. Proč si vlastně Molly poslal pryč?" ,,Aro. Tohle je Mollyina dcera Holly a proč jsem poslal Molly pryč? Prodělala nehodu, po které zapomněla na vše. Proto jsem ji poslal pryč, abych to s tebou vyřídil. Nic ve zlém." Aro přikývl a podíval se na mě.
,,Jsi nádherná jako tvá mamka. Když mluvíme o Molly, kde je vlastně Luke?" ,,Lukea zabila jedna žena, která pochází z říše zvířat, kde Molly strávila několik dní." ,,Á... Chápu. To mi je ale líto." Carlisle přikývl a usmál se slabě.
,,Asi si s ní nemůžeme promluvit, že?" ,,Ona neví nic o našem světě, takže bych byl rád, kdyby se to přeložilo na jiný termín." ,,Dobrá. Jak vidím, vše je tady v normálu. Příjemné léta, než se zase setkáme, Carlisle." Rozloučil se s Carlislem a na nás kývnul. Jeho pohled ještě jednou zabloudil ke mně a odešel se svou gardou pryč.
,,Jste určitě v pořádku, že?" Pokývali jsme hlavou a on odešel nahoru. Asi šel za Molly. Určitě.

Carlisle
Molly stála u postele a dívala se ven z okna. Zaznamenala mě, když jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.
,,Kdo to byl?" Vyhrkla hned a já se usmál. ,,To neřeš. Jen taková jedna návštěva." ,,Co měli s vámi společnýho. Vypadali divně, měli pláště." Nevěděl jsem, jak se z téhle situace dostat. Našel jsem na nočním stolku knížku.
,,Čteš Romea a Julii?" Zeptal jsem se, snažil jsem se jí rozptýlit, aby na to nemyslela. ,,Ano. Je to velmi hezké, ale nejsme...."
,,Chceš zítra jít do školy?" ,,Mě to je jedno. Ale bude divný, když moc nevím, kam a co mám dělat?" ,,Neboj. Ostatní ti pomůžou a třeba ti to pomůže vzpomenout si." Přikývla a já pak odešel. Můj plán vyšel.