Večer jsem si vzala můj speciální oblek, abych byla co nejnápadnější a skryla se tak, že ani ti vědci tam si mně nevšimli. Zavěsila jsem se za trámy a lehla si na ně, spíše jsem tak odpočívala....
Všichni už odešli a byla jsem tam sama já. Ubíhaly minuty a já pořád byla ve střehu. Sice už trochu unavená, ale pořád ve střehu.
Když byly 2:00 ráno, dveře se opatrně a tiše rozevřeli a já se nemohla divit. Stál v nich Will a oblekem na mise, který ale nebyl náš.
Vplížil se dovnitř a začal pozorovat.
Já jsem zmáčkla speciální tlačítko na mém mikrofonu, který byl nový. Sice nevím, co to dělá, ale Šéfka mi řekla, že jestli někdo má přijít, tak to mám zmáčknout.
Asi už je toho dost a jsem si jistá, že to je on..
Seskočila jsem z trámů a přistála na něm, aniž by to čekal. "Takže to jsi ty." řekla jsem zklamaně.
"Jakpak jsi to věděla." řekl s úsměvem na rtech. "To tě nemusí zajímat." řekla jsem naštvaně.
"A to si myslíš, že mě jako přepereš?" uchechtl se. "Jak vidíš, tak docela jo." řekla jsem a zkroutila jsem mu ruku, aby nemohl utéct.
"Tak možná, že i jo." uznal. "Seš blbej?" zeptala jsem se. "Já ti nic neřeknu, to si pamatuj." řekl a otevřel pusu.
"To si zkusíš." nacpala jsem mu tak svou ruku. "Žádný jazyk si kousat nebudeš." řekla jsem a všude se rozsvítila světla ve dveřích a objevila Šéfka se Zakkym a Mikotem po boku
"Takže to jsi ty, Wille, zklamal jsi mě." řekla podrážděně Šéfka a přišla k němu.
"Děkuju May." kývla na mě, abych z něj slezla. "To mě opravdu necháte takhle na volno jo?" uchechtl se a posadil se.
"Jsme tu já, několik desítek lidí se samopalem a Mikoto se Zakkym a May, jsem si jista, že neutečeš.
"Jsi tu čtyři roky, co tě přimělo mě zradit?" zeptala se ho vážně. "Někdo ještě silnější, než vy." uchechtl se.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak co, čekali jste jeho? Nebo někoho jiného? A pokud někoho jiného, proč zrovna jehp? Zatím Bye, Bye
