Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

28.

Strach pramení v těch nejtemnějších koutech lidského srdce. Dostane se na povrch a my stojíme tváří v tvář svému nejhoršímu nepříteli.

Pohled Lizzie

Měly jsme se ségrou velký průšvih. Kai totiž utekl a ani jedna z nás nevěděla kam. Možná odešel s Nesie, protože ani ona nebyla ve svém pokoji. A nejhorší bylo, že táta s mámou začali něco tušit. Táta totiž našel tu čarodějnou věc na půdě. „Neřekla jsi mu nic, že ne?" Ptala jsem se Josie, která byla zase nějaká smutná. Ségra zavrtěla hlavou a pak mě objala. „Lizzie, myslíš, že se stalo něco zlého?" Nad její otázkou jsem se zamyslela. Bylo to divné, že se teď všude dělo plno divných věcí.

Máma s tátou pak někam odešli. Asi jen na chvíli, protože nám řekli, že se hned vrátí. Vždycky to bylo dobrodružství, když jsme takhle byli doma třeba jen s Nesie. Ale teď nás přece nikdo nehlídal. „Musíme vymyslet plán, jak pomoct Nesie." Napadlo mě, když jsem vytahovala z lednice vajíčka a mléko. Josie se snažila do velké mísy nasypat mouku. „Ale jak? Myslíš, že budeme s těmi příšerami bojovat?" Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem to. Ale bála jsem se, že má ségra v tomhle tak trochu pravdu.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Obě jsme se s Josie lekly. Taky jsme byly zvědavá, proto jsme šly zjistit, kdo přišel. Stáli tam nějací tři lidi. Máma s tátou nebyli doma a nevěděla jsem, jestli můžeme někoho pouštět dovnitř. „Josie? Lizzie? Vy jste tak vyrostly." Ozvala se mladá paní se zrzavými vlasy. Někde jsem ji už viděla. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Ségra na tom byla asi podobně, protože nevypadala, že někoho z nich znala.

„Lizzie, já jsem ji asi už viděla." Šeptala mi Josie, když jsme se obě pořád snažily přijít na to, kdo je tahle návštěva. Možná jsme je neměly pouštět dovnitř. Ale máma ani táta tu přece nebyli. A tihle tři nevypadali, že by se nás chystali zabít. Proto jsme je nakonec pozvaly dál.

„Stejně to neprojde." Byla jsem skeptická. Na můj problém přece nemohlo stačit jedno kouzlo. Kdyby to bylo tak jednoduché, už dávno by to někoho určitě napadlo. Hope se snažila. Bylo mi jí líto, když jsem viděla její zklamaný obličej, který značil prchající naději. Oceňovala jsem to, že se přes ty mé negativní řeči pořád snažila. Stále hledala v knihách a sem tam si něco zapsala na kousek papíru. Kol a Kai byli nejspíš pořád zabraní do hraní. 

 Docházelo mi, že jsem si to tady nikdy pořádně neprohlídla. Z těch pár návštěv, které jsem Hope věnovala, jsem znala maximálně cestu od vchodových dveří, k ní do pokoje. Teprve teď jsem si všímala takových detailů, jako barvy závěsů na oknech, draze vypadající vázy na jednom ze stolů a starých fotografií na zdech. Doopravdy jsem se snažila dělat cokoliv, aniž bych musela myslet na svou zaprodanou duši.

Bloudila jsem po chodbách toho zatraceně velkého baráku a docházelo mi, že nejspíš už nikdy netrefím zpátky. „Užíváš si poslední dny na zemi, drahoušku?" Měla jsem nutkání protočit očima. Místo toho jsem ze sebe dostala strojený smích. Popravdě mi k smíchu rozhodně nebylo. Vyčerpávalo mě to všechno, co se kolem dělo. Očima jsem projížděla nějaký nespecifický obraz visící na zdi. „Sleduješ mě, ty zvrhlíku?" Můj tón hlasu se dal přirovnat k podezřívavosti a zároveň mě tohle naše jednání neuvěřitelně bavilo. Zvláštní bylo, že mě Kolova přítomnost nějakým způsobem uklidňovala.

Ta má nálada se ale začala dost podepisovat na tom, jak jsem jednala. Chtěla jsem být silná. Obzvlášť teď, když vedle mě stál Kol. „Mám strach." Zašeptala jsem a najednou jsem si připadala, jako malá a zranitelná holčička. Přepadl mě chlad, který se plíživě pohyboval celým mým tělem. A neposedná slza se bezelstně sklouzla po tváři. Styděla jsem se za tuhle svou nepěknou slabost. To proto jsem ochotně přijala jeho náruč, kterou jsem v tuhle chvíli tak moc potřebovala.

Taky jsem na tom nejspíš musela být hodně špatně, protože jsem ani netušila, co jsem prováděla. Neuvědomila jsem si ani to, kdy se naše pevné a upřímné objetí změnilo v polibky. Najednou mi docházelo, že tohle může být poslední den, co se procházím po světě. Bylo ještě spousta věcí, které bych před koncem ráda prožila. A jelikož pěší túra po Skalistých horách byla teď naprosto nereálná, blízkost mužského těla mi to doslova vynahrazovala. Tep se mi začal zrychlovat a dech prohlubovat. Horkost v mých tvářích způsobovala stydlivost, která tuhle prvotní zkušenost krásně doplňovala.

Pohled Kola

Byla najednou tak jiná a klidná. To její prokletí ji zřejmě působilo jen překážky, se kterými se dost dětinsky snažila bojovat. I přes to, že se snažila svou slabost chytře skrývat, poznal jsem to na ní. Mohl jsem se to s lhostejným výrazem přejít a nechat ji v tom. Nikdy mě problémy ostatních nezajímaly. Dokonce i ty v naší rodině pro mě byly spíš na obtíž. Ale postupem času, co se mi tahle zrzavá žába dostávala pod kůži, jsem si uvědomoval hned několik věcí.

Svým způsobem jsem důvěřoval své přemoudřelé neteři. Díky jejímu rodinnému dědictví mohla být hodně nápomocná. Můj bratr si naštěstí svou chorobnou péči o svou dceru nechal na jindy a vytratil se. Nejspíš toužil po vlídné náruči blondsky. V domě byl až nepřirozený klid. Dokud se neobjevil ten pomatený psychopat Kai. Teď ale nebyl čas zjišťovat, jak se dostal přes zakázanou hranici a jak nás našel. Na druhou stranu jeho přítomnost uvolnila atmosféru.

Bylo pro mě nepochopitelné, že se k tomu Agnes postavila nakonec dost odmítavě. Jako by už dopředu tušila, že je všechno ztracené. Jednala jako malá ustrašená holka. Takovou jsem ji vážně neznal. „Mám strach." Oznámila mi bez předchozího varování. Z jejího hlasu jsem ale slyšel upřímnost a pocity, o kterých tu právě mluvila. Nebyl jsem sice ten správný typ na sušení slz, ale nakonec jsem ji vtáhl do náruče. Možná to byl bezvýznamný reflex nebo mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo.

Nejspíš to mezi námi bylo už nějakou dobu. Oba jsme si v jednu chvíli uvědomili, kam tohle směřovalo. Hříšné myšlenky se dostávaly na povrch a její rozkošná stydlivost to podtrhovala. Netajil jsem se tím, že jsem po tomhle vlastně netoužil. Naopak. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že tahle žába vyrostla s panenek, mě zajímala čím dál víc. Ale neplánoval jsem do tohoto našeho setkání plést city. Nebyl důvod si tuhle chvíli pokazit. Tímhle ale naše podivné přátelství dostalo tak trochu jiný rozměr. 

________________________________     

Ahojky. :)

Tak je tady další víkend. :D Dnešní kapitola mi popravdě dala tak moc zabrat, že jsem se abnormálně těšila, až ji publikuji sem na wattpad. :D 

Dvojčata se "seznamují" s návštěvou a vymýšlejí, jak být nápomocné Agnes. A mezi Kolem a Agnes to zajiskřilo mnohem víc, než by se zprvu zdálo. ;) 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥