,,Nejsem anorektička!" Hnusně jsem zařvala na svou nechápavou matku, která se mě snažila přesvědčit o mé špatné stravě.
,,Matka mě nechápe!" Brečela jsem do svého polštáře a čím dál tím víc jsem cítila, jak mi slané slzy dráždí obličej.
,,Nemyslím si, že jím špatně, ale jím méně, než by člověk měl..." Stále jsem si opakovala a nemohla se dostat z deprese.
Pomalu mi docházely kapesníky a já už tak prostě pokračovat nemohla!
Při obědě si matka neodpustila řeči, když jsem jí poprosila o méně polévky..
O to více mi dala hlavního jídla a já měla velký problém to vše do sebe dostat...
Po hutné bramborové kaši s mastným plátkem masa mi nebylo vůbec dobře..
,,Na takovou stravu nejsem zvyklá..
Já tak prostě nejím.." snažila jsem se rozumně vysvětlit matce která do mě opět rýpla..
Matka řekla něco, co jsem od ní nečekala.. a asi mi to malinko otevřelo moje zelené oči...,,Víš co..? Já tě nechám být, myslím jsi že jsi moc hodná a chytrá holka, která nemá důvod se zmrzačit jídlem.." Klesla hlasem.. a odešla...
