Katniss a Peeta- Co kdyby se zrušily čtvrtohry

24. Kapitola

Když se probudím, připadám si ještě více unavená, než když jsem šla spát. Celou noc mě pronásledovaly noční můry. Jednou mě honili mutuvé, podruhé jsem se topila v tůni. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se v každé neobjevil Peeta. Jednou jako zachránce, jednou jako neviditelná síla, která mě držela pod hladinou. Pokaždé jsem se snažila probudit, ale vždy jsem musela, zůstat až do konce. Do té doby, dokud se na mě neusmál a nepomohl mi. Tak jako pokaždé. Jestli mi někdo tam nahoře chtěl říci, že bych se měla cítit opravdu strašně kvůli tomu, co jsem včera provedla, tak se mu to dokonale povedlo.

Posadím se na posteli a vyhlédnu z okna. Náhle si uvědomuji, že jsem naprosto ztratila pojem o čase. Stromy se už zbarvily do oranžova a při zemi se drží opar. I babí léto už dávno odešlo a po obloze místo načechraných obláčku pluly těžké dešťové mraky.

Tohle bývala doba, kdy jsem měla největší strach. Zvířata se začínala ukládat k zimnímu spánku a člověk se vracel domů jen s mizerným úlovkem, často úplně promočený. To, co jsem nepřinesla domů nyní jsme přes zimu neměli. V zimě se dalo do lesa jít jen málokdy a jen zřídka jsem přinesla něco jiného, než hromádku zmrzlého dříví. Čím víc však vzpomínám na to, jak jsem dříve žila, tím více je mi do pláče. Samozřejmě hrozilo, že nepřežijeme zimu nebo že budu popravena za lov v lese, ale přesto jsem byla šťastná. Měla jsem svůj život a mohla jsem se rozhodnout. Nikdo v Kapitolu ani nevěděl o tom, že existuji, natož o Prim nebo Hurikánovi. Nikdo mi nevyhrožoval jejich smrtí,  pokud nebudu skákat, jak si dotyčný člověk přál.

Najednou mi na mysli vytane vzpomínka na Bonnie a Kepru. Na to, jak jsem je skoro před rokem potkala polomrtvé v lese, jak jsme strávili den u jezera a ony mi pověděly o své cestě,  o povstání v osmém kraji. Je zvláštní, jak rychle se věci mění. V jednu chvíli člověk vidí reprodrozdy při projíždění tunelem a za chvíli, jakoby nikdo ani neznal význam onoho slova. Jakoby... A právě v tuhle chvíli najdu odpověď na otázku, která mě tíží od doby, co jsme přijeli z Kapitolu. Jak to, že Snow dovolil zrušení Čtvrtoher. Tím, co Peeta řekl a tím, že jsme přistoupili na jeho hru, jsme udělali přesně to, co po mně chtěl před začátkem her. Uhasili jsme jiskru, která by mohla zažehnout požár, to malé světélko, které by mohlo přinést světlejší zítřky.

Jak nad tím přemýšlím, zvedne se mi žaludek. Okamžitě se zvednu a vyběhnu do koupelny. A já už si myslela, že by tenhle ranní rituál mohl skončit. Jak tak klečím na podlaze s rukama přitisknutýma na břiše, napadne mě nová, prozatím naprosto neznámá otázka. Stále  přemýšlím, co bude se mnou, Peetou, mojí rodinou, ale ještě nikdy mě nenapadlo, co bude s nimi. Co se stane, až se za sedm měsíců narodí? Neustále přemýšlím nad tím, jak ochránit ty, které miluji, ale ještě nikdy, jestli budu schopna mít dítě v necelých 18 letech. Budu schopná je vychovat? Budu schopna alespoň předstírat, že je mám ráda nebo mateřskou lásku nikdy nepoznají? Z té představy se mi udělá znovu zle. Dochází mi, že je zde mnohem více věcí, za které bych mě měla stydět, než jen včerejší večer. Rozhoduji se, že si s Peetou budu muset co nejdříve promluvit, jinak se sebou nemám šanci vydržet.

Když je konečně po všem, vyčistím si zuby a spletu vlasy do volného copu, tak jako obvykle. Poté si natáhnu olivově zelené kalhoty a tmavě modré triko s dlouhými rukávy. Ustelu si postel a sejdu dolů do chodby. Cestou nakouknu do kuchyně i obývacího pokoje, nikde však nikoho nevidím. Celkem mě to překvapuje, protože je už osm hodin a naše rodina nikdy neměla ve zvyku si přispat. Nicméně se rozhoduji, že jim tu chvíli bezstarostného spánku nebudu kazit. U dveří si obuji svoje staré, kožené boty a přes ramena si přehodím tmavě šedou mikinu. Když otevřu dveře, málem dostanu infarkt. Před nimi stojí Haytmich.